Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Shannon Wright - Providence

Shannon WrightProvidence

Symptom30.4.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Beyerdynamic DT 770 PRO 32 Ohm
VERDIKT: Nádhera ukrytá v prostých klavírních skladbách doprovázených jen hlasem sahá hluboko do nitra posluchače. Shannon Wright jako básnířka klavíru.

K poslední nahrávce své indie-rockové oblíbenkyně se dostávám s určitým zpožděním o více jak půl roku po vydání, ale přece. Začínám u náhodně objeveného videoklipu ke skladbě These Present Arms a je to zase láska na první poslech. Jako už tolikrát Shannon Wright dokazuje, že umí. Stejné triky v jiném balení fungují na výbornou a předmětem zkoumání není ani tak to, jak moc a jestli je autor inovativní, stagnuje nebo jeho šťastná hvězda už dávno vyhasla. Je to o nových zákoutích už dávno vybroušené formy, kde veselé melodie nehledejte. Nejsou tu.

 

V pořadí dvanácté album je krátké. Jen lehce přes půl hodiny klavírní hudby, rozdělené na sedm obrazů. Na druhou stranu, co bylo ubráno na délce, to přispělo k naléhavosti díla, které snese mnoho poslechů, aniž by nudilo. Do experta na klasickou hudbu mám daleko a z úrovně svého dosavadního poznání cítím jistou příbuznost k dílu francouzského avantgardisty Erika Satieho žijícího na přelomu 19. a 20. století. Už skladba Lighthouse (Drags Us In) z předešlé desky Division (2017) zněla přesně v tomto duchu. Z minulosti ještě něco málo romantického Fryderyka Chopina a ze současnosti pak špetka Yanna Tiersena.

 

Při vší té nádheře mě občas přepadne stesk po bicích. Dřívější a zdařilá spolupráce s francouzským perkusistou a bubeníkem Raphaëlem Séguinierem by skladbám, minimálně v mých uších, dodala ještě větší momentum. V návalu představivosti úplně slyším, jak by taková sestava připomínala album Airut:Aamujen (2014) od zádumčivých Finů Tenhi (původně vyšlo jako boční projekt kapely pojmenovaném Harmaa), ale to jsem se zasnil možná až příliš.

 

Poslech těchto pochmurných balad vás zanechá v úžasu i bezmoci. Shannon Wright se svou hrou koncentruje na maximální vytěžení nástroje a v kombinaci se syrovým hlasem pronikajícím až do srdce přibližuje člověka stavům prozření. Klapky klavíru ovládá jistou rukou a střídá pomalou hru s technicky náročnějšími pasážemi ve středním tempu, až po frenetické ataky jako v závěru trojky Close The Door. Repetice hypnotických akordů znějí jako z jiné doby a jejich kinematografickou kvalitu podtrhuje dynamická hra s důrazy na klíčové pasáže. Studiový záznam si zachoval punc na živo nahrané desky s několika málo dodělávkami v podobě echa a decentního podkresu v šesté Wish You Well, poslední Disguises končí v rozostřených tónech klavíru, zkresleného reverse efektem.

 

Je k nevíře, že i po více jak dvaceti letech na scéně umí být Shannon Wright inspirativní a sype z rukávu jedno dílo za druhým, přičemž proplouvá mezi žánry s naprostou přirozeností. Providence je trochu jiné album, ale přesto svým způsobem typické. Jiné minimalistickým přístupem s instrumentací oholenou na dřeň. Typické díky přetrvávající skladatelské upřímnosti. V součtu jde o nepostradatelnou součást diskografie s citlivě zahranými melodiemi nadčasové kvality.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 1.7.20 8:31

Tak tady nesouhlasím, ačkoli bych tak po 5 štacích s deskou došel k podobnému verdiktu. Tohle chce trochu jiný přístup, vysrat se na to, že to byla metalová kapela a brát ji jinak. Mě je docela jedno, že přestali být metaloví, což je první krok k lepšímu uchopení desky. Samosebou je každého věc jak to pobere, úplně bych to ale nesmetl ze stolu. Ty skladby nejsou vůbec špatný, kluci teď hrají svou podobu Katatonie a dejme tomu staré školy gotického rocku. A v těch skladbách je všechno to koření, co tam bývalo. Kapele upřímně držím palec, protože se na ni docela valí kritika, bohužel většinou mířená právě na to, že "už neznějí metalově". Anathema se kdysi také rozhodla znít jinak a vydala Eternity. Mylím si, že Vincent v té době podával ještě o fous horší pěvecký výkon než zpěvák SOTM a postupně se vyzpíval fakt parádně. Nechal bych tuhle desku uzrát, odhodil předsudky a srovnal si to pořádně se vzory, od kterých se pánové snaží učit. Zatím tak 65%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky