Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Shannon Wright - Providence

Shannon WrightProvidence

Symptom30.4.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Beyerdynamic DT 770 PRO 32 Ohm
VERDIKT: Nádhera ukrytá v prostých klavírních skladbách doprovázených jen hlasem sahá hluboko do nitra posluchače. Shannon Wright jako básnířka klavíru.

K poslední nahrávce své indie-rockové oblíbenkyně se dostávám s určitým zpožděním o více jak půl roku po vydání, ale přece. Začínám u náhodně objeveného videoklipu ke skladbě These Present Arms a je to zase láska na první poslech. Jako už tolikrát Shannon Wright dokazuje, že umí. Stejné triky v jiném balení fungují na výbornou a předmětem zkoumání není ani tak to, jak moc a jestli je autor inovativní, stagnuje nebo jeho šťastná hvězda už dávno vyhasla. Je to o nových zákoutích už dávno vybroušené formy, kde veselé melodie nehledejte. Nejsou tu.

 

V pořadí dvanácté album je krátké. Jen lehce přes půl hodiny klavírní hudby, rozdělené na sedm obrazů. Na druhou stranu, co bylo ubráno na délce, to přispělo k naléhavosti díla, které snese mnoho poslechů, aniž by nudilo. Do experta na klasickou hudbu mám daleko a z úrovně svého dosavadního poznání cítím jistou příbuznost k dílu francouzského avantgardisty Erika Satieho žijícího na přelomu 19. a 20. století. Už skladba Lighthouse (Drags Us In) z předešlé desky Division (2017) zněla přesně v tomto duchu. Z minulosti ještě něco málo romantického Fryderyka Chopina a ze současnosti pak špetka Yanna Tiersena.

 

Při vší té nádheře mě občas přepadne stesk po bicích. Dřívější a zdařilá spolupráce s francouzským perkusistou a bubeníkem Raphaëlem Séguinierem by skladbám, minimálně v mých uších, dodala ještě větší momentum. V návalu představivosti úplně slyším, jak by taková sestava připomínala album Airut:Aamujen (2014) od zádumčivých Finů Tenhi (původně vyšlo jako boční projekt kapely pojmenovaném Harmaa), ale to jsem se zasnil možná až příliš.

 

Poslech těchto pochmurných balad vás zanechá v úžasu i bezmoci. Shannon Wright se svou hrou koncentruje na maximální vytěžení nástroje a v kombinaci se syrovým hlasem pronikajícím až do srdce přibližuje člověka stavům prozření. Klapky klavíru ovládá jistou rukou a střídá pomalou hru s technicky náročnějšími pasážemi ve středním tempu, až po frenetické ataky jako v závěru trojky Close The Door. Repetice hypnotických akordů znějí jako z jiné doby a jejich kinematografickou kvalitu podtrhuje dynamická hra s důrazy na klíčové pasáže. Studiový záznam si zachoval punc na živo nahrané desky s několika málo dodělávkami v podobě echa a decentního podkresu v šesté Wish You Well, poslední Disguises končí v rozostřených tónech klavíru, zkresleného reverse efektem.

 

Je k nevíře, že i po více jak dvaceti letech na scéně umí být Shannon Wright inspirativní a sype z rukávu jedno dílo za druhým, přičemž proplouvá mezi žánry s naprostou přirozeností. Providence je trochu jiné album, ale přesto svým způsobem typické. Jiné minimalistickým přístupem s instrumentací oholenou na dřeň. Typické díky přetrvávající skladatelské upřímnosti. V součtu jde o nepostradatelnou součást diskografie s citlivě zahranými melodiemi nadčasové kvality.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky