Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Před pár lety se kolega Bhut rozplýval nad debutem Disciples of the Void německého zakukleného projektu či kapely Shrine of Insanabilis. Stejně jako tehdy, i teď kapela či projekt tají svojí existenci. Na svém facebooku i metal archives není nic. Že aktuální desku Vast Vortex Litanies asi nahrálo víc lidí, prozrazují promo fotky. Ale jestli je to pravda? Ani už nevím, jestli mi to zatajování osobností připadne zajímavé nebo legrační. Nicméně je to tak jediné, co mi na Shrine of Insanabilis asi vadí. Hudba, atmosféra, vizuální stránka… vše je přinejmenším výtečné…

Stejně jako předchůdce, i Vast Vortex Litanies vydává World Terror Comitee, obal vytvořil mistr David Glomba. Když si připočtete zvuk věhlasného Necromorbus Studio, vypovídá to, že nic menšího než nadprůměrnou desku nelze čekat. Kdo slyšel Disciples of the Void asi tuší, o čem je řeč. Shrine of Insanabilis se hned od začátku zapsali na scéně zlatým písmem. Kde končil slibný debut, tam začíná následovník.

Stylově se od sebe až tolik obě desky neliší. Jen je poznat, že pánové „tajnůstkáři“ obrousili hrany, přitlačili na pilu, vylepšili/zhoršili zvuk (dosaď si sám) a posunuli se po stránce kompoziční i hráčské. Akorát debutový obal se mi líbil víc. Ten současný přitahuje pozornost, je hozený do příjemně hnědých odstínů prokreslených černou, je přímočařejší a jedinec si nemusí tolik namáhat hlavinku. Ale já raději mlhavé metafory než jasný rým…

Lehce kýčovitý začátek dunivě rozezní naléhavou sypanici, která opravdu uhání pěkně zběsile. Když se přidá zpěv, ještě zrychlí. Nechci pitvat jednotlivé písně. Mají totiž podobný scénář, bylo by tedy o ničem ztrácet čas detaily. Rytmicky různobarevné tempo je totiž proměnlivé a žene ostatní instrumenty hlava nehlava ke krkolomným změnám. Ty však kapela drží pevně v rukou. Vatou nevycpané plochy jsou promíseny melodickými vsuvkami zlého charakteru. Pokaždé, když se skladby vrací k rubanici, uleví se mi, jako bych procitl ze zlého snu.

V podstatě ryzí blackové zlo je ukotveno thrashovým diktátem. Zní to blbě? Představte si blasfemii, okultní texty, harsh vokál, blasty a přitom thrashově ušpiněná kila a profesorskou rytmiku. Ne, nejedná se o žádný thrash/black s džískami, křiváky a nábojky. Ale vliv thrashe v sobě Shrine of Insanabilis nezapře. Bez kláves a sborů mi přesto na mysl občas přijdou i císařští Emperor. Možná je to dáno jen zabarvením hlasu… Nevím.

Slabinou nahrávky je pocitová závislost na jejím poslechu. Je vysoce návyková a proto nebezpečná. Je krásné poslechnout si desku, kde ruku v ruce vládne pevný řád, výborné muzikantství a silná atmosféra. Obsah i forma jsou vyrovnány. Shrine of Insanabilis už nejsou pouze slibným interpretem. Vast Vertex Litanies se v klidu zařadí mezi to lepší, co v blacku letos vyšlo.