Recenze: Shannon Wright

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Shannon WrightProvidence

Symptom30.4.2020

Zdroj: mp3 (320 kbps)

Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Beyerdynamic DT 770 PRO 32 Ohm

VERDIKT: Nádhera ukrytá v prostých klavírních skladbách doprovázených jen hlasem sahá hluboko do nitra posluchače. Shannon Wright jako básnířka klavíru.

K poslední nahrávce své indie-rockové oblíbenkyně se dostávám s určitým zpožděním o více jak půl roku po vydání, ale přece. Začínám u náhodně objeveného videoklipu ke skladbě These Present Arms a je to zase láska na první poslech. Jako už tolikrát Shannon Wright dokazuje, že umí. Stejné triky v jiném balení fungují na výbornou a předmětem zkoumání není ani tak to, jak moc a jestli je autor inovativní, stagnuje nebo jeho šťastná hvězda už dávno vyhasla. Je to o nových zákoutích už dávno vybroušené formy, kde veselé melodie nehledejte. Nejsou tu.

V pořadí dvanácté album je krátké. Jen lehce přes půl hodiny klavírní hudby, rozdělené na sedm obrazů. Na druhou stranu, co bylo ubráno na délce, to přispělo k naléhavosti díla, které snese mnoho poslechů, aniž by nudilo. Do experta na klasickou hudbu mám daleko a z úrovně svého dosavadního poznání cítím jistou příbuznost k dílu francouzského avantgardisty Erika Satieho žijícího na přelomu 19. a 20. století. Už skladba Lighthouse (Drags Us In) z předešlé desky Division (2017) zněla přesně v tomto duchu. Z minulosti ještě něco málo romantického Fryderyka Chopina a ze současnosti pak špetka Yanna Tiersena.

Při vší té nádheře mě občas přepadne stesk po bicích. Dřívější a zdařilá spolupráce s francouzským perkusistou a bubeníkem Raphaëlem Séguinierem by skladbám, minimálně v mých uších, dodala ještě větší momentum. V návalu představivosti úplně slyším, jak by taková sestava připomínala album Airut:Aamujen (2014) od zádumčivých Finů Tenhi (původně vyšlo jako boční projekt kapely pojmenovaném Harmaa), ale to jsem se zasnil možná až příliš.

Poslech těchto pochmurných balad vás zanechá v úžasu i bezmoci. Shannon Wright se svou hrou koncentruje na maximální vytěžení nástroje a v kombinaci se syrovým hlasem pronikajícím až do srdce přibližuje člověka stavům prozření. Klapky klavíru ovládá jistou rukou a střídá pomalou hru s technicky náročnějšími pasážemi ve středním tempu, až po frenetické ataky jako v závěru trojky Close The Door. Repetice hypnotických akordů znějí jako z jiné doby a jejich kinematografickou kvalitu podtrhuje dynamická hra s důrazy na klíčové pasáže. Studiový záznam si zachoval punc na živo nahrané desky s několika málo dodělávkami v podobě echa a decentního podkresu v šesté Wish You Well, poslední Disguises končí v rozostřených tónech klavíru, zkresleného reverse efektem.

Je k nevíře, že i po více jak dvaceti letech na scéně umí být Shannon Wright inspirativní a sype z rukávu jedno dílo za druhým, přičemž proplouvá mezi žánry s naprostou přirozeností. Providence je trochu jiné album, ale přesto svým způsobem typické. Jiné minimalistickým přístupem s instrumentací oholenou na dřeň. Typické díky přetrvávající skladatelské upřímnosti. V součtu jde o nepostradatelnou součást diskografie s citlivě zahranými melodiemi nadčasové kvality.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?