Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Marillion jsou jednou z těch kapel, o koupi jejichž novinkového nosiče věrný a letitý příznivce sám se sebou nedebatuje. A koupí. A většinou až potom řeší, co se na albu vlastně nachází. Ne nadarmo se tato britská stálice honosí nejvěrnější a nejstálejší fanouškovskou základnou.

Album na mě svým zlatavým okem mrkalo už nějakou tu dobu z police u gramofonu, ale já NEnavnazen pilotním kusem The New Kings a posléze videem Living In Fear se zdráhal položit na něj přenosku. Obě zmiňované skladby mi přišly přesně takové, jakými je nazývají odpůrci Marillion...tedy dlouhé, bez chuti, nevzrušivé a nudné. Jelikož jsem ale s touto kapelou leccos prožil, nechtěl jsem věřit, že je celé album stejně ospalé jako první dojem z prvních skladeb. Zpětně přemýšlím, proč se Marillion vlastně rozhodli pustit ven zrovna tyto dvě ukázky, které nepatří k nejenergičtějším a nejchytlavějším – což by pilotní singly být spíše měly. To naopak taková devatenáctiminutovka The Leavers, to je jiný neposeda...

Aktuální album je vlastně konceptem a je tomu podřízena i hudební složka - nevstávat k obracení stran, asi bych téměř netušil kdy končí jedna a začíná druhá skladba (což se mi s přehledem stává při poslechu MP3 verze). F.E.A.R. je mnohem dospělejší brácha koncepční klasiky Brave z roku 1994. Všechny aktuální skladby se nesou v hypnotickém oblaku vybroušeného atmo-rocku, neveselých nálad, nezměrných návalů melancholie, skepse a beznaděje. Což je u tak pozitivních lidí, jakými jsou Marillion na koncertech s podivem. Album je naprosto dokonalým soundtrackem pro dlouhou večerně-noční jízdu dálkovým autobusem, kdy se za oknem střídají světla hlavních tříd, průmyslových periferií, měst, krajů a států. A všedokreslujícím vtípkem jsou i v textu (chce se říci až tradičně) uvedeny lokace jako Ženeva, Dover, Calais, Paříž, Hamburg, Mnichov či Londýn. A propós: texty. Současná situace ve světě, vliv mocných na masy obyčejných lidí, politika, všemocné finance, chamtivost...tedy nic veselého.

I remember..
The enchanted English walled garden
Days of summer air and honey-suckled nights
The capricious dance of lavenders and cabbage-whites
Made more than 3D, glowing in the evening long-shadowed sun
Nowhere better. But in England, although nothing really changes, the weather always does…

Novinkové album je v prvé řadě o výtečném vokálu Stevea Hogartha a kytaře Stevea Rotheryho – ti dva jasně dominují a čarují onu magicky smutnou atmosféru. To vše s dokonalou podporou zbytku kapely (zvláště klávesy hrají důležitou roli).

Pokud věnujete albu dva soustředěné poslechy, rozkvete vám před očima / ušima krásou nebývalou – budete-li chtít. Skladby splynou v jeden dlouhý soundtrack a vy se přistihnete, že posloucháte film. Poslech přizpůsobíte zdánlivě lenivému tempu skladeb a rochníte se v té zhudebněné náladě. Monotónní tempa jsou ale iluze. Způsobuje to ta poctivá masa hudby, která se na vás vyvalí a zpracuje si vás podle svého přání. Tyto dlouhé kompozice jsou vlastně tradiční skládankou vícero motivů, ovšem logicky a bravurně pospojovaných a propojovaných - na rozdíl od otvíráku minulé desky, megakompozice Gaza, která mi v tomto směru v uších stále lehce skřípá.

Stejně skřípá i neustále opakované řazení Marillion do progrocku. Že by za zásluhy? Co je vlastně dneska progrock? Tak například popisované album je progresívní snad jenom v celkovém konceptu a délce jednotlivých částí ... protože neočekávané postupy a revoluční zvuk není letos na pořadu dne. Jen a pouze do posledního detailu zaranžované kompozice, křišťálový zvuk a aristokraticky vznešená hudba „made in u.k.“. Osmnácté album Marillion mne už v kuse třetí týden neuvěřitelně baví poslouchat... (a čtvrté místo v UK Official TOP-Charts dokazuje, že nejsem sám).