Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Shellac - Dude Incredible

ShellacDude Incredible

Jirka D.8.10.2014
Zdroj: 12" černá gramodeska (# TG404LP)
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Dude Incredible? Dude Incredible!

Riding Bikes“ je teď moje hymna, nelze jinak. Ode dne, kdy jsem si pořídil novou desku Shellac, ji točím téměř denně a i když v tom celém hraje nemalou roli právě ona novost a neokoukanost, už teď je jasné, že s „Dude Incredible“ budeme dobří kámoši.

 

Trojice Weston, Albini a Trainer spolu hraje už od roku 1992 a možná by se víc hodilo napsat, že si hraje se svými posluchači. Je to hra ve smyslu „my budeme dělat muziku úplně mimo a vy nás budete milovat; budeme kult. A taky budeme kašlat na ty velký labely a nahrávat analogově a znít jinak a ignorovat novináře a prostě si to dělat po svým. Ale žádný velký DIY od nás nečekejte, nejsme druzí Fugazi. Ale milujeme je taky“. Hranice mezi hrou a realitou je u Shellac hodně neostrá a najít předěl mezi spontánním přístupem a promyšleným kalkulem (hrozný slovo) bych si netroufl. Pravda je totiž taková, že Steve Albini není žádný ořezávátko, věci má promyšlený a umí si dát jedna a jedna dohromady.

 

Shellac bandTodd Trainer patří asi k nejméně známým tvářím Shellac, ale upřímně – kde by kapela bez jeho živelného bubnování byla? Navíc jeho italský chrtík Uffizi se stal tváří předchozí desky „Excellent Italian Greyhound“. Producent a zvukař Bob Weston je naopak známý hodně a jeho význam pro americký rockový a post-punkový underground nelze přiblížit v několika větách. Namátkou: Sebadoh, Polvo, Rachel’s a třeba i In Utero od Nirvany. Právě za zvuk téhle desky je do značné míry zodpovědný Steve Albini, stejně jako za nahrávky Neurosis, OM, Godspeed You! Black Emperor, Helmet, Robert Plant, Stooges, Mogwai, The Jesus Lizard, Pixies, Bush, The Frames a hromady dalších.

 

Ať tak či onak, Shellac jsou kult a náš vztah by se dal označit nějakými teplými a hřejivými slovy. Je proto naprosto jasný, že deska se u Míry dlouho neohřála a putovala z krámu rovnou na gramec. Dude incredible!

 

A přesně tak deska začíná a to zvolání (však si ho přeložte) je naprosto namístě. Marně pátrám v paměti, kdy dali Shellac dohromady takovej hit - dokonce s malým náznakem melodické pasáže a celkovou stavbou, která se blíží normální písničce. Konkurenci bych hledal snad jen v „Prayer to God“ nebo „Steady As She Goes“, ale to bude asi všechno. Když si vzpomenu na začátek minulé desky (geniální „The End of Radio“ s Albiniho provokativním Are you here me?!), kde všechnu parádu dělaly dva akordy, je úvodní song roku 2014 jak z jiné planety.

 

 

Jenže hned od druhé skladby jde všechno jinak, něco jako melodie je pryč, kytara přejde na tvrdě rytmickou sekanou a muzika udělá úkrok stranou do míst, která budou pro mnohé špatně přístupná a nejednoho odradí. Jenže právě takové Shellac mám rád, takhle se mi líbí a když první strana černýho vinylu vrcholí monotónní tryznou „Riding Bikes“ s tak ujetým závěrem, že by to dohnalo k šílenství i docela normálního člověka, naplňuje mě pocit spokojenosti nad dobře odvedenou prací ... ehm ... koupenou deskou. „Riding Bikes“ je teď moje hymna, nelze jinak.

 

Me and Ted were small
and riding bikes along the wall,
Stealing things and breaking things.

 

Druhá strana hned v úvodu pošle do věčných lovišť samotného pana krále (nevím proč, ale v souvislosti s textem „Who fears the king? // Fuck the King!“ se mi v paměti vynořila úvodní scéna z The Holy Grail od Monty Pythonů) a pak pokračuje poměrně nepřekvapivě, Shellacovsky a v podstatě tradičně. Překvapit může snad jen o něco hodnější zvuk, krutá syrovost desek „At Action Park“ a „Terraform“ je obroušena, projev kytary nebo virblu tolik nedrásá a společně s předchozím albem představuje asi nejpřístupnější sound v diskografii kapely. Samozřejmě v mezích Shellac, které jsou stále - a naštěstí - úplně jinde, než je cosi jako standard.

 

Dude Incredible

 

Po letech se kapela vrátila i ke kartonovému obalu ve stylu „At Action Park“, desek Silver Mount Zion nebo nepovedené variace na toto téma od domácích OR, což je samozřejmě fajn, ale naproti tomu je vinylová edice pouze v simple obalu, i když s potištěnou vnitřní kapsou a dvěma roztomilými medvědy. Na první pohled jde o nejúspornější, i když povedený vinyl Shellac, na pohled druhý se nemění nic.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky