Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Deset, DeSed, TheSad, všechno vyvěrá nebo odkazuje ke klasice. V současnosti jde o živelný vzkaz od švédských alchymistů, který v sobě mísí odvěké stylové rivaly, a to black s deathem. I když zas takoví sokové to nejsou, protože jim to jde v mnoha případech dohromady nadmíru dobře. Black metal se noří do smrtelných hlubin, ve kterých nachází niterné obohacení a s radostí maže ostré kontury vlastní jedinečnosti. Při slovech Dekameronu tito sousedé sedí bok po boku a výsledkem je příjemné, poslechově zajímavé album.

Throne Of Heresy novinku vybavili smělým, výbojným zvukem. Hned v úvodu navozuje dramatičnost chvíle sličná práce bubnů a střídmá melodie rozrůstající se zvolna do první kapitoly Dekameronu. Od té chvíle se mi nástroje honily po bytě jako urvané ze řetězu, draly se vpřed jakoby toužily po tom vymanit se z digitálních drážek a vymazat troufalost, která je osvobodila, tedy mě. Přesto nemůžu litovat toho, že jsem si Decameron pustil. I když jsem poslechem nedošel do stavu bázlivého vytržení, zároveň jsem se ani nemusel trápit nudnou povinností. Decameron je vymyšlená a zní dobře.

Předně to celé valí v příjemném rytmu, přiměřeně svižném, ale ne zas tolik, aby mi upadla hlava. Musím pochválit příjemnou melodiku, která se s tvrdým vyzněním docela dobře doplňuje. Syrově poetické, chladné kompozice kojené polární září, se rodí bez křečovité snahy a všechny laskominy přicházejí jaksi přirozeně a nenásilně. V jejich střihu není těžké najít vyzkoušené metody, protože co funguje netřeba měnit a na hledání nových cest beztak asi nikdo neměl chuť.  

Ve vzduchu, který je nabit historickým ozónem, se předhání strunová jízda a soutěží o to, kdo vykrojí lepší a chladnější motiv, vše podmíněno přitažlivou poslouchatelností. Nejde o nějaké alternativní lahůdky, ale s jistotou hravě slouží jako nosné motivy skladeb. Místy čas zvolna dozrává v akustickém duchu, aby vyrostl v břitkou melodii lemovanou rychlými klepačkami. Minimálně v jednom případě mi tyhle brnkačky svojí výškou připomínají podladěné balalajky ruských kovotepců. Asi takhle by mohly znít.

Do roviny standardu zapadá zpěv, který nejde hanět, ale také mu nepřiznám ani notu navíc. Spolu s hudebním obsahem si rozumí, dává mu tu správnou péči, kterou si podobně tvrdě melodický produkt zaslouží. To, že nepřekvapí třeba barvou hlasu, animální hloubkou nebo naopak hovadským vřískotem, bych bral jako plus, protože nepřekáží a nestahuje pozornost od zajímavého dění na hudebním poli.

Možná se budu rouhat, ale často mi celé tohle snažení připomíná Marduk v éře po Legionovi. Zapracování výraznější melodiky do kompromisního black metalu (těch nekompromisních kapel je pořád dost, ale já ve svém věku na kompromis slyším) je cestou, možností, která zaujme posluchače bez klapek na očích, ale s neutuchající touhou po přiměřeném masakru. Throne Of Heresy jsou rozumná alternativa nabízející rozumnou krutost zabalenou v poslechově přijatelné krabici. Před takovými patnáci lety by mně možná přišli měkcí, nyní mi přijdou naprosto přiměření a fajn.