Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Že mám novou oblíbenou kapelu, jsem pochopil díky albu One Less Heartless To Fear. Na živo nahraná a dech beroucí řadovka (bohužel navěky poslední) ze mě vyždímala poslední zbytky zájmu o obehrané stálice. O pár poslechů později mě starší Flies The Fields donutilo přehodnotit své představy o pravděpodobnosti.

Všech osm skladeb totiž zní hodně nepravděpodobně. Kapela staví na popření klasického pojetí melodie a struktura, kterou se k ní dostává, by teoretikům mohla dělat starosti. V ploše necelých pětačtyřiceti minut se táhnou výrazně disharmonické kytary, které svou nelibozvučností vyvolávají přesně to, co by se neřeklo – stanou se líbivými.

Největší novum pro mě byl Jasonův hlas. Způsob, jakým s ním pracuje – ledabylé odříkávání až pokřikování textů – působí dojmem, že „zpívat“ může opravdu každý, ale ruku na srdce, nemůže. Hudební svět o hodně přišel, když tento louisvilleský rodák ve věku 40 let podlehl rakovině.

„Where is my blood? It’s running out... It’s going faster, then it should...“

Tmel, který album drží pohromadě, jsou bicí. Nepřehánějí, sázejí spíše na drobnokresbu, a když se to hodí, pomohou vyznít kytarám k tomu, co bych označil za nářez. Nemluvím o metalové brutalitě, pozor. Paličky si často jen tak pohrávají s klidnou shuffle notou a udeří-li naplno, není co měnit.

Um, s jakým Shipping News spojují nespojitelné, je záviděníhodný. Je to především cit pro detail, co dělá tuhle desku věčnou. Při pitvání skladeb na jednotlivé součástky přemýšlím, odkud se to všechno bere, když na tom nic není? Teprve z kontextu vysvítá, že hudba Shipping News je strategická, bez vycpávek a vyniká účastí všech.

„Can you give me an answer? Can you? Can you?“

Z alobalové potvory na přední obálce přímo čiší vyšinutí, které vře ve všech skladbách. Na povrch se dostává hned v úvodní Axons And Dendrites, a jestli můžeme v souvislosti se Shipping News mluvit o hitovkách, tak tahle rytmická pecka splňuje všechna kritéria. Na co nedosáhla vlažná instrumentální Louven, toho má plnou náruč úderná (Morays Or) Demon. Možná, že jak místy ubývá odehraných not, ztrácí album glanc, ale stejně si při The Human Face s kapelou zanotuji: „We are the generation...“. Rockové základy alba slyšíme i z předposlední Untitled w/ Drums, vybavené podmanivou kytarou a ženským vokálem.

Vyloženě omamná je poslední skladba Paper Lanterns (Zero Return), kde kapela předvádí, jak pracovat s minimalismem a s definitivní platností potvrzuje, že méně je více. Za zpětnou vazbu ani drhnutí trsátkem o strunu si prvenství nepřipíší, souhlasím, jenže nezní to skvěle? Houstnoucí atmosféra kolem hutného basového riffu jasně varuje, že z tohohle mraku zaprší! Skladba perfektně vygraduje v polovině délky, stylem fortissimo piano sklouzne k repetici úvodního neurotického motivu a končí v agónii disonantního kvílení kytary. Ráj to na poslech!