Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Laibach - The Sound Of Music

LaibachThe Sound Of Music

Victimer12.12.2018
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Svojsky předělaný muzikál z roku 1965, zpracovaný do přijatelně kontroverzní podoby Laibach a přehraný v roce 2015 při návštěvě Severní Koreje. A v roce 2018 vydaný.

1965 + 2015. Dvě čísla, dva letopočty, které jsou pro letošní novou nahrávku Laibach určující. V prvním případě jde o datum vydání filmového muzikálu The Sound Of Music, amerického snímku ověnčeného několika Oscary a dalšími úspěchy. Když si písničky z něj dnes zpětně pustíte, slyšíte jak jsou pozitivní a povznášející. Pokud jde o rok 2015, tak ten je důležitý z pohledu návštěvy KLDR, kam byla kapela pozvána a pro své vystoupení si vybrala právě písně z muzikálu The Sound Of Music. Proč padla volba zrovna na něj? Mimo jiné také proto, že v Severní Koreji je tento film oblíbený a ve školních lavicích využívaný k výuce angličtiny. Hrany se obrousily a byla aktivována přístupnost z obou stran. Ještě je vhodné zmínit, že The Sound Of Music není live záznamem pořízeným na místě, ale klasickým studiovým počinem.


Takže rovnice je jednoduchá. 1965 + 2015 = Laibach 2018. Kapela samozřejmě skladby z původního muzikálu předělala k obrazu svému, alespoň po stránce hudební a pěvecké, texty zůstaly zachovány. Laibach se stejně jako na albu Volk (2006) domluvili na spolupráci se spřáteleným elektro duem Silence (Primož Hladnik, Boris Benko) a svou křehkou hudební polohou The Sound Of Music právě Volk nejvíce připomíná. Slušný prostor na albu dostala také slovinská zpěvačka Marina Mårtensson a dětský sbor, takže po vokální stránce jde o desku dokonale vychytaných protikladů. Čistý a lidský hlas Benka, k němuž kontrastuje chladná deklamace Milana Frase, školený ženský vokál a skupina dětí, které dokreslují přátelskou, až kouzelnou atmosféru. Vždyť aby ne, když se děj filmu odehrává v Rakousku pod Alpami a kdy po odchodu z kláštera (protože tam vážně nebylo její pravé místo) přichází hlavní hrdinka do rodiny vdovce, kde se musí starat o spoustu dětí.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/laibach%20cover.jpg


Naprostou většinu písní Laibach převzali od původních autorů, ale na albu nalezeneme také dvě perličky, které do muzikálu nepatří. Jsou jimi skladby Arirang a The Sound Of Gayageum. První patří interpretaci tradiční korejské lidové písně považované za neoficiální národní hymnu Koreje (a nedávno vydané jako doprovod historického summitu v Singapuru mezi prezidentem Trumpem a vůdcem Severní Koreje). Druhá je potom představením zvuku tradičního korejského citerového nástroje, kterým studenti vítali kapelu při její návštěvě KLDR. K těmto dvěma oživením ještě připočtěme uvítací proslov, jinak je vše postaveno na starých muzikálových šlágrech. Samozřejmě s úplně novým feelingem.


Hudební soundtrack dostává díky Laibach trochu zcela jiný rozměr, kdy je dodržena kamarádská linie skladeb, které na první i poslední poslech hřeje lidská dobrota, ale ani film nebyl pouhou přehlídkou dobrosrdečnosti a smíchu. Měl i své dramatické chvilky. A v těch jsou Laibach mistry. Je to křehké album, na poměry Laibach na samé hranici jejich pohybu a s citem pracujícím s přechody a kontrasty, které desku nenarušují, ale posouvají do další dimenze. Vždycky se těším, kdy už přijde ten zlom (je prakticky v každé písni) a Fras pročísne denní světlo temným hlasem a kdy klapky ztratí něco málo ze své nevinnosti a aspoň chvilku se brodí ve stínech zahloubané mezihry. O nic zásadního však nejde. Poselství a nálada celého alba jsou dány, akorát jsou pod ním podepsáni Laibach, takže s jistou dávkou neklidu je třeba počítat. Nejsem si třeba dvakrát jistý, jak bych se jako dospívající dívka tvářil, kdyby mi po ránu pán domu chladným hlasem zpíval do očí "je ti už šestnáct, brzo ti bude sedmnáct...". No, trošku u toho mrazí, ale je to samozřejmě jinak. Nakonec vítězí melodie a srdíčko na správném místě.

 


Jak tedy nové Laibach chápat? Jako jemnou a chytlavou kolekci předělaných skladeb, to především. Jako desku postavenou na kombinaci starého konceptu, současných možností zpracování a speciální hudební polohy kapely, která se řadí mezi kontroverzní. Ona už cesta do KLDR je sama o sobě kontroverzní, na druhou stranu od koho jiného než od Laibach podobný krok očekávat...? Je to lehká elektronika, někde na pomezí soundtracku, neoklasických vibrací a (dejme tomu) darkwave struktury, která celou desku ohraničuje a díky ní není jen elektro popová, ale přece jen trochu podivnější a hlubší, než bývá u stylově příbuzných kapel zvykem.


Způsob jakým se Laibach s předlohou vypořádali beru jako ukázkový. Nadstandardní, originální, svojský. Je třeba zapomenout na hrubší a avantgardní položky diskografie kapely (jakou byla například loňská zastávka u Nietzscheho Also Sprach Zarathustra) a naladit se na přijatelnější a stravitelnější notu (již zmíněné Volk). A odtud se potom budou scházet a rozcházet názory na současné rozpoložení kapely, která je v mých očích stále rozevřenější a schopnější absorbovat do sebe další nové prvky a posouvat se ve svém výrazu dál. The Sound Of Music vnímám jako velmi vydařený projekt, jako písničkové Laibach, citlivé strýčky ze Slovinska, kterým není nutné něco nařizovat a diktovat. Diktují si sami, se šarmem sobě vlastním. Poslední album funguje jako ideální ukázka, kudy také mohou vést kroky kultovní kapely, která nestagnuje. Tohle se vážně povedlo.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

GaB / 14.12.18 13:28odpovědět

laibach začínají být poměrně nudní

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky