Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Shodan - Death, Rule Over Us

ShodanDeath, Rule Over Us

Sorgh24.8.2020
Zdroj: CD (DP/036CD), promo od vydavatele
Posloucháno na: Technics SL PG 490, Dual CV 1400
VERDIKT: Pro dnešek to bude bez překvapení, takže klidně pokračujte v lízání zmrzliny nebo čeho. Nechte doputovat šálek kávy ke rtům a rozpité pivo klidně doražte. Tahle polská výprava za hudebním snem nepatří k propadákům na úplné dno, ale nikomu z ní nezaskočí.

Polsko a death metal je ohrané klišé, proto se nebudu příliš vykecávat. Faktem je, že v dubnu vyšlo druhé album polské kapely Shodan a to mám teď na talíři. Co se dělo před ním vůbec netuším a popravdě jsem líný něco dohledávat. Pod dojmem aktuální tvorby mě k tomu nic nenutí. Takže nemohu srovnávat a sledovat, jak se Shodan vykreslují v průběhu času. Proto začnu zeširoka a prozradím, že nás tahle deska nabádá vzpomenout vyšších pravd. Jmenuje se totiž Death, Rule Over Us. To by pro začátek asi stačilo.

 

Někdy začátkem léta jsem z tohoto alba slyšel ukázku a přišla mi docela zajímavá. Ani už nevím která skladba to byla. Působila celkem novátorsky a slova o progresivitě se píší i v promo materiálech. Ale tam se může psát cokoliv a realita je jinde. Tak se to má bohužel i v tomto případě. Shodan sice občas vyplodí zajímavé téma a dovedou ho slušně podpořit v růstu, ale jako celek mi album přijde hodně předvídatelné a nenápadité. Kdoví kam se poděl můj tehdejší dojem. Možná v něm sehrál svou roli alkohol, kdo ví. Nahrávka saje mléko z mateřského struku death metalu a je slyšet, že v tomto žánru je jí dobře. Kapela dokáže zručně kovat těžké řemeslo, ale to umí každá druhá polská sebranka. Škoda, že se album poměrně rychle zahnízdí v takové nekonfliktní a nemastné formě, které chybí háčky pro lov nových duší. Některé skladby vámi protečou jako rourou, což umí dobře i nefiltrované, kalné pivo. 

 

Hudba šlape většinu času v příliš pravidelném rytmu, bída s nouzí zašlapaly jakýkoliv pokus o zdařilý únik nebo živelnou eskapádu. Tím málem, co se dá nazvat zajímavou epizodou, prorůstají sólové kytarové linky a trošku odkazují na americkou školu, která určitě patří k silným inspiracím Shodan. Takové to pravé Polsko tam moc slyšet není, ale těžko hodnotit něco tak těžko popsatelného. Jde o čistě subjektivní dojem a žádné jiné moudro nebo zákulisní informace za tím nejsou. Bez nadšení, ale vědom si povinnosti být k albu objektivní si uvědomuji, že je důležité vypíchnout to dobré, co se povedlo. Zpěv to nebude, ten mi přijde strašně monotónní a trendově nabuzený. Ale k plusům určitě zařadím zmiňované sólové kytary, které narušují tepající hmotu. Podobně rozčísnou zaběhlé pořádky zdivočelé klepačky, které se z ničehonic vykašlou na předepsanou formu a rozsypou se po studiu jako nezbedné kuličky. A to je asi všechno. Cítíte tu zoufalost? Jak hledám tam, kde není? Abych utnul tohle trápení,tak jednoduše doporučím k poslechu poslední dvě skladby, které mají na víc než ty předchozí a album se díky nim loučí s jakousi ctí. Tu totiž nezachrání ani zvuk, se kterým si taky nevím rady. Co se týče dynamiky asi půjde o průšvih, protože celé album v tahu poslouchat nedokážu. Při poslechu na mě padá únava, roztěkanost a po delší době i bolest hlavy. Asi to bude všechno natlačeno do jedné šablony a nahuleno pro uši hladových a vypláchnutých metalistů.
 

A tak se zatloukají hřebíky do rakve jeden za druhým. Nerad takhle haním, umím si představit, co práce za takovým albem je. Tím víc mě mrzí, že výsledek po sobě nechal jen šedou stopu, ze které nevyčtu vůbec nic. Death, Rule Over Us mluví o smrti, ale ta by mohla být spásou, protože přežívání v komatu bývá mnohem depresivnější.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 11.11.19 10:06

Nemohu se zbavit dojmu, že Akerfeldt a spol, i přes chvályhodnou snahu, nemalou porci výborných nápadů a nesporné odhodlání, tlačí tu svou kárku poněkud toporně a nepřirozeně. Ano, na In Cauda Venenum se toho děje spoustu. Spoustu zajímavého. Nicméně mě prozatím při každém poslechu přepadá neodbytný pocit lehké otravnosti... Opeth chvilku oblékají vyžehlený kabátek z období někde kolem Ghost Reveries, chvilku jakoby bloumali u Kinga Diamonda na hřbitově, jindy jsou zas natolik milí, krásní... a chvílemi bohužel až přearanžovaní... Možná vyslovím poněkud kacířskou myšlenku, ale momentů, kdy Akerfeldt se Svalbergem a občas i Akessonovou kytarou zní prakticky unisono, je na můj vkus zbytečně mnoho. Snaha o efektní vygradování atmosféry se u mě jaksi tentokrát míjí účinkem. In Cauda Venenum mi připadá jako složitá matematická rovnice... ...chybí mi hravost a drzý úšklebek Heritage:-) Uvidíme v pátek v Norimberku...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky