Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

K Soulfly jsem se vrátil z čiré zvědavosti, protože čistě pocitově vzato jsem nad nimi zlomil hůl už před mnoha lety. Současně jsem si před poslechem novinkového alba sám sobě slíbil, že se k němu pokusím přistoupit v maximální možné míře bez předsudků, což stále ale znamená, že těžiště jejich tvorby pro mě leží na úplném počátku a že po desce Dark Ages jejich dráhu vnímám jako tvůrčí impotenci. Ale budiž, roky běží, vzpomínky na minulé desky slábnou, protože zcela upřímně řečeno se k nim vůbec nevracím, a tu úplně předchozí Ritual (2018) jsem slyšel snad jenom párkrát.

První velké překvapení spojené s vydáním Totem je absence Marca Rizza v sestavě, protože pokud něco zachraňovalo celkový dojem na minulých deskách, byla to jeho kytara. Aktuální sestava Soufly je tedy tříčlenná, přičemž kromě taťky Maxe sedí za bicíma jeho syn Zyon a baskytaru v rukou drží Mike Leon, což jsou jména se Soufly už nějaký ten rok svázaná. Není proto divu, že v roli hostujících muzikantů jsou hned tři kytaristé, protože nechat to celé pouze na Maxovi by znamenalo zadělat si na pomluvy. Jinak k jistotám patří vydání na značce Nuclear Blast, což si ohodnoťte každý sám za sebe podle osobního naturelu.

Deska svou úvodní skladbou Superstition na sebe prozradí prakticky vše a se vší vážností můžu říct, že nic dalšího, osvěžujícího ve svých dalších minutách nepřinese. Ve své podstatě jde o jednoduchou groove-metalovou rubanici okořeněnou lehkým nádechem tribálně znějících bicích (pozor, jakože Soulfly!) a sem tam prohozeným kytarovým sólem nebo jinak výrazným, táhlým motivem hlavní kytary, což je samozřejmě fajn, i když mnoho velkých myšlenek v tom stejně nedohledáte. Do toho Max Cavalera štěká svoje hesla, ve kterých hledat význam je vysloveně transcendentální zážitek, a to vše podáno a zabaleno v naleštěné produkci se silně přepáleným zvukem, jehož poslech potěší tak maximálně v autě.

Při hledání argumentů „pro“ musím přiznat jistou soudržnost a vyrovnanost materiálu, který při svých čtyřiceti minutách úspěšně kličkuje kolem černých děr tvůrčího marasmu a svým způsobem docela pevně svírá ve svých rukou otěže vlastního řemesla. Je to bytostně deska Soulfly, která naplňuje očekávatelné standardy z posledních patnácti let jejich existence, kdy brazilský prales je používán jen jako obchodní lákadlo bez hlubšího konceptu nebo vážnějšího dopadu do vlastní muziky. Výsledkem je poznatelná produkce kapely, která svůj tvůrčí náboj odložila už hodně dávno a jak zjišťuju z aktuální desky, stále se nemá jej opět zvednout a zapojit do hry. Snad nejvýrazněji se to projevuje v tradiční instrumentálce Soulfly s pořadovým číslem XII, která je vysloveně tragická a kterou nelze vnímat jinak než jako scénickou hudbu do reklamy na prací prášek.

Totem je za mě čistý produkt šitý na míru očekávání fanouškovské základny, což (i když to tak možná nevypadá) konstatuju bez emočního zabarvení nebo odsudku. I takové desky jsou potřeba a upřímně jako řemeslo tohle album funguje docela slušně – nenudí, šlape energicky čistě vpřed a kromě zmíněné instrumentální komedie jsem nezaznamenal žádný vysloveně průšvih. Při své úměrné délce je poslouchatelné na jeden zátah a asi si umím představit velkou hromadu zásadně horší muziky. Což je vlastně docela dobrý závěr.