Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mladá nadějná kapela....ó, to je ale klišé...ale popravdě ani nevím jak výstižněji začít tuhle recenzi na debutní album pražských Silegrail.

Další z kapel, která se snaží (?) přiblížit ikonám prog metalu Dream Theater. Máme je takto lacině odstřelit? Ale ne, buďme féroví, Dream Theater prostě zpopularizovali tento instrumentálně náročný žánr a patří jim za to dík a obdiv. A každý, kdo bude hrát nadupaný a instrumentálně náročný metal s melodickým vokálem, k nim bude bůhvíproč (nebo logicky?) přirovnáván... Člověk se opravdu nezavděčí, že?

Čtveřice Lukáš, Patrik, Jakub a Michal (a spousta hostů, včetně symfonického orchestru) neponechala nic náhodě a na debut se pečlivě připravila. Kluci pocvičili tak, že se mohou s ledovým klidem poměřovat s čelem progmetalového peletonu (no dobře, na takové Ark nebo zmiňované DT to ještě není). Silegrail jedou jako dobře promazaný stroj, tvrdě to sekají a za chvíli se rozněžní.......vše opravdu solidně a vše v mantinelech žánru. Zvláště dominantní je kytara, která je instrumentálně znamenitá a až strojově přesná. To stejné platí o náladotvorných klávesách, které nijak extrémně netrčí z aranží, ale pokud si je odmyslíte, dostanete pouhou demoverzi Silegrail.

Instrumentální progmetal není zábava pro všechny. On totiž není sám o sobě zábavný, leckdy je i nudný. Musíte být posluchač pozorný, rochnící se v jemných finesách a také náchylný k zabřednutí do různých nálad. Ruku na srdce, on dnešní prog už moc progresivní vlastně není. Ten "správný a opravdový prog" je vlastně už léta nalajnován klasiky žánru. Tak jaképak copak... Hodně by napomohl zpěv, který by ale nesměl být až příliš jak-se-to-má a „labrieovský“, poněvadž něco podobného jsme už slyšeli. Vokál by nahrávku rozsvítil a dodal jí to ukryté kouzlo...a posluchač by se udeřil do čela a zvolal „aha! Tak takhle to je!“. Silegrail se o tohle ovšem na albu pokusili, a to hned dvakrát. Vokalisté Michal Feber a Jakub Sedlák odvedli solidní práci, přesto by mě o trvalém využívání lidského hlasu přesvědčil spíše charismatičtější přednes, hlubší, temnější...anebo naopak? Prostě ne takový, jaký by každý prog-fan čekal.

Na tomto debutu je v míře vrchovaté ke slyšení to, co všechny na progmetalu odpuzuje. Čímž myslím tu onanistickou „dreamtheaterovost“ na n-tou. Je to jenom o tom, kdo a co chce slyšet...  Každopádně bych album minimálně o deset minut zkrátil, neboť pod náporem všech těch melodií, riffů a vyhrávek se ke konci už našinec ztrácí. Méně by bylo v tomto případě více.

Silegrail milují svoji hudbu nade vše. Což je ok, ale možná by to chtělo někoho, kdo se podívá na kapelu a její aktivity, stejně jako prezentaci tak nějak více s odstupem. Neboť takto instrumentálně nadupaná, ale svým způsobem velice specifická hudba by si zasloužila balení, které zaujme a zvolá „pozor, je tu něco nevšedního“. Což se moc nepovedlo, protože stejný grafický podklad na mne zírá ze všech stran digipaku i disku. K tomu jedno společné a čtyři sólo fotky a máme obal? Obalem by si mne pražští progeři rozhodně nezískali... naštestí je tu hudba. Dobrá hudba, která v budoucnu ještě rozkvete! Hlavně vydržet a neusnout.