Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Silent Stream of Godless Elegy - Návaz

Silent Stream of Godless ElegyNávaz

Victimer14.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Samotné folklórní nitro SSOGE v závislosti na momentálních schopnostech a vírech nápadů. Uchopit jej nesnadné, prožít jej se vším k němu příbuznému rovněž. Každý ať si promluví jazykem Návaz sám a až to mu ukáže jak dalece jej pochopil.

Na nové album našich doomových lídrů jsme si museli nějaký ten pátek, přesněji pět let počkat. A to pokud jako plnohodnotnou desku beru i EP Osamělí. A to rozhodně beru, protože svou kvalitou a celkově uhrančivou atmosférou pro mě představuje vůbec to nejlepší, co ze Silent Stream Of Godless Elegy kdy vzešlo. Samozřejmě v zádech s oddaným spolubojovníkem Relic Dances, na kterém došlo k zásadní změně, tedy ke spolupráci s Tomášem Kočkem a silnější inklinaci k domácímu folklóru. A tyto dvě nahrávky, které vlastně definují kapelu jako tu, která se učí tančit s kroji, si mě svou dosud neslyšenou a hlubší folklórní atmosférou získali natolik, že v nich dodnes hledám a nacházím touhu se společně s kapelou vydat na kouzelnou procházku zavátých časů a tradic. Pokud vidím Relic Dances jako první odvážnou misi ve smyslu hlubšího se ponoření do místních (valašských) odkazů, tak Osamělí je v tomto směru mnohem povolnější a experimentuje se ve větší a rozhodnější míře. Proto se ostatně kapela rozhodla ho vůbec stvořit. A vracím se zpět k tomu, kdy podle mého stvořila to nejlepší, co jim bylo od přírody naděleno.

 

Na tyhle chutné zážitky má navazovat a dál je prohlubovat nové album Návaz. Kudy se ubírá jeho poselství a do jakých zákoutí SSOGE své kořeny posílají, bude tématem následujících řádků. Tak předně - poslech Návaz je tím prozatím nejsložitějším. Vytvářejícím si mnohé protikladné názory navazující jeden na druhý, stejně jako navazuje album na dávný odér obyčejů kraje. Je skutečně perná práce chytit ten správný 'stream' a nechat se jím vést spolu s atmosférou celého alba. SSOGE se pro některé mohou ocitat až možná příliš daleko od té tváře, na kterou byli léta zvyklí.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/ssoge%202011.jpg

 

Kapela vytvořila velmi semknutou a nebývale komorní nahrávku, v níž se nevyplatí pátrat po záchytných bodech, neboť jich v sobě mnoho neukrývá. Je třeba se vydat celou plochou alba, nechat se nést a dumat o přirozenosti a přírodních zákonech, které desku provázejí víc než kdy v minulosti. Ano, především krásné spojení s náručí matky přírody lze v albu najít. Prýští z něj sama vlivem všech připomenutí tradic a hodnot, nádherně podané češtiny a zdánlivé tichosti, ve které se Návaz pohybuje. Netřeba dodávky efektních zvuků z lesa, ani mohutných večerních kaleb u ohně. SSOGE jsou jinde, více v souznění s pravým a jediným možným dotekem kraje a jeho zvyků.

 

Přechod k velké firmě kapele samozřejmě přeji, ale v této fázi bych jej vynechal. Jediné, co mě v souvislosti s přechodem do diametrálně odlišně fungující stáje napadá, je výběr songu Slava jako pilota Návaz, což je ze všech příběhů na albu ten nejméně vhodný a naprosto nevypovýdající o temné mlhovině, která album ze všech stran obtéká. Holt se hodil, je to přece skočný folk metal. Takto prezentovat někoho jako jsou SSOGE by bylo ale poněkud smutné. Návaz je to nejdůkladnější a nejzamyšlenější album, co kdy vydali. Pokud se ovšem albu nevěnuje dostatečná pozornost, jen tak prošumí kolem a zní naprosto nezajímavě, až nehodně jména SSOGE. Je to daň jeho poklidu a zanícení.

 

 

Chválím sice přístup a folklórní ponurost, se kterou kapela vyrukovala, ale otázkou zůstává, zda to není málo. Jako mnoho ostatních jsem byl zvyklý na něco navíc, čeho se mi v podobě Návaz nedostává. Album dokáže bohatě obdarovat, stejně jako okrást. Tohle má zkrátka vepsáno mezi řádky. Přes veškerou bdělost a ranní tmu mi na něm chybí více světla v podobě těch rozpravných doomových hymen ohlodaných mnohem více na kost, přesně jak se dělo na Relic Dances.

 

Novinka je jako jemná smuteční stuha vanoucí lehkým vánkem a zapomínající na dřevní doom metal minulosti kapely. Aspoň mně tam dost chybí, nebo mi přenejmenším jeho role na albu vůbec nesedí, protože je schovaná v té jeho neproniknutelné atmosféře. Není tedy nakonec tenhle ponor do vlastních tradic až příliš důkladným a mazajícím tak zároveň typickou stopu SSOGE? Nebo jde právě o to ji jen trochu zamést pod stůl a nechat se vést novou knihou vyprávění? Nikdy jsem si nemyslel, že v návaznosti na SSOGE užiji podobně lacinou větu, ale zde nemohu jinak. Počkám si prostě co přinese budoucnost. Až tolik nejasností ve mně ruku v ruce s částečným pochopením album Návaz vyvolalo. Každému co jeho jest, takže každý sám hledejme povšechnu tu návaznost, ten taj...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky