Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Návštěva ostrova Sardinie mě zatím míjí, musím na to jít jinak. Nechat si zvát návštěvy z této destinace k sobě domů. Jednou takovou návštěvou jsou Simulacro. Stále čiperná a mladá formace, která má na svém kontě pouhé dva zářezy a o tom druhém si nyní něco málo povíme. Svět Simulacro je plný podmračených témat, démonických výjevů a snad i okultních podtextů. Každopádně má ale ta jejich tma na konci světnice okno dokořán a absorbuje signály, které činí tvorbu kapely pokrokovou a prosvětlenější. Tedy takovou, která nesedí se sraženými půlkami ve stínu svícnu a čeká na další obskurní vizi.

Obskurní ovšem tihle Italové jsou, o tom žádná. To bychom měli respektovat a nemyslet si, že novinka je kdovíjaká přehlídka harmonií. Simulacro jsou nadále extrémně metalovou úderkou, ale docela dobře přehlednou a vznešeně nakloněnou ostatním vlivům. O jistý druh vznešenosti se alespoň snaží. Poznávacím znamením je mateřský jazyk, který je velmi specifický a leckdo by mohl nadhodit, že v podobné muzice docela kuriózní. Pro našince tomu tak možná bude, ale spíš ho nazývejme zajímavým, je krátkozraké jej nějak degradovat. Je to o zvyku a hlavně, italština je krásná.

Okna dokořán symbolizují atmosférickou složku hudby a náklonnost k experimentům. Ne však takovým, které by hudbě Simulacro udávaly fúzující symboliku. Kdepak, žádné okaté koketování s dalšími žánry. Žádné mašinky, žádné kejkle. Jediné, co z jejich muziky cítím navíc, je rockersky rozervaná duše, která tam někde vespod domu bloumá po chodbách a občas vykoukne ze dveří. Echi dall'abisso je albem, které symbolizuje možnosti, jak ve vší důstojnosti okupovat extrémně zabarvené území a přitom se ho nutně nedržet. Je to cesta, je to poselství. Soudržné a citlivě řízené. 

Až do této chvíle je odkaz kapely srozumitelný a jasný. Celkovou tvář alba ovšem pohlcuje jistá složitost, která pramení ve skadatelském vybavení formace, které postrádá vyšší kvalitu. Tedy zatím. Simulacro ještě nejsou hotovou kapelou rozdávající rady na počkání a podmaňující si okolí. To vážně ne. Echi dall'abisso je zvláštní proces, kterému nechybí osobitost a zvláštní charisma, ale kompoziční nedostatky jsou zřejmé. Pocit nedotaženosti jednotlivých momentů a vyhodnocení různých situací je krapet mdlejší, než by si ve skutečnosti tohle dílko zasloužilo. Takto je novinka albem, které dává naději. Není tím albem, jenž by si stouplo do řady vedle takových, kteří jsou schopní vést první linii. Echi dall'abisso je pořád jen variantou, jak naložit s black metalem a přitom na něj úplně nerezignovat.

Osm ozvěn sem tam protne éterický motiv, ženský vokál, či techničtější chvilka, ale jinak se příběhy drží při sobě ve své vlastní ulitě. Povaha skladeb je taková, že vlastně ani není možné, aby některá z nich excelovala a výrazně převyšovala ostatní. Jak jsem zmínil, je to cesta, je to možnost. A taky výzva. Zajímavá, vkusná, obohacující. Konečné zpracování však má své limity.