Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Skoro půl roku mi trvalo, než jsem vstřebal poslední album australských náladotvůrců Mournful Congregation. Ani ne tak kvůli tomu, že je deska tak dlouhá, jako pro masívní nálož smutku, který se nedá šmahem obsáhnout. Páté dlouhohrající album (toto označení v případě Mournful Congregation platí stonásobně) The Incubus of Karma přináší šest ohromných kompozic. Respektive čtyři plus dvě kratší instrumentální skladby. Je zde někdo, kdo čekal, že se za těch sedm let od vydání The Book of Kings kapela promění k nepoznání? I v The Incubus of Karma se noří do emocionální bažiny, všemu vládne smutek a zmar.

Je vše stejné? Zřejmě bych si musel sedět na uších nebo být naprostým ignorantem. Mournful Congregation si svůj kultovní status nezískali pro nic za nic. Nejsilněji cítím vývoj stran vokálních kreací. Tělo i duše Mournful Congregation, Damon Good, předvádí na novince doslova nejdrásavější screamy své kariéry. Svou bolestí nakazí vnímavějšího posluchače, který pak potrhán hledí, kam se ukrýt se svou zničenou duší…The Incubus of Karma je absolutně nejdelší dílo kapely. Skladby se pohybují mezi patnácti, dvaceti minutami. Což v rámci tvorby Mournful Congregation není nic ojedinělého. Minulá deska obsahovala i půlhodinovou skladbu. Pamatujete titulní The Book of Kings? Podobné peklo se na novince nenachází.

Cestu k The Incubus of Karma jsem hledal skrz brilantní melodie a vskutku podmanivou atmosféru. Písním vládnou tklivé sólové vyhrávky a už zmíněný drásavý vokál. Ač jsem byl při prvním dojmu zastrašen nedotknutelností a tíhou díla a vlastně i délkou (osmdesát minut…UF!), postupně jsem do desky pronikal a všímal si neobvyklé vzdušnosti, možná až lehkosti, písněmi prosakující. V porovnání s minulostí je novinka v podstatě jemná a éterická. Naštěstí je zde Damon a jeho growl, vyvažující až Anathemovsky zabarvenou atmosféru. Ani Tim Call, novic, který do velice pomalého rytmu vkládá mocné údery. Drží se hodně zkrátka a spíše ho cítíte podprahově, než by rušil přechody a šlapáky. V popředí jsou výsostné kytary a citlivá basa.

Mournful Congregation se na The Incubus of Karma dostali do dříve netušené hloubky. Album je mnohdy tak pomalé, až se srdce zastaví. Civilnost i skličující melancholie dílu velice sluší. Viz titulní instrumentálka. Akustické vybrnkávání přelétávají lehoučké sólové party, bicí jsou tu kupodivu krapet svižnější a za vším se vlní sametová basa… Jestli mi doposud nebylo smutno, nyní jsem rozcupován na kousky. Přitom stačilo vnímat vzrůstající žal Whispering Spiritscapes. Deathové peklo se vrací v podobě Scripture of Exaltation and Punishment. Grrr, Mournful Congregation zde cení tesáky, kytary jsou hrubé a zlé, bicí záhrobní, ale basa zrazuje svou melodickou linkou. Přes ní se do kompozice vkrádá původní nálada, a tak se v písni mísí zlá i nostalgická stránka Mournful Congregation. To nejlepší přichází ovšem na závěr. A Picture of the Devouring Gloom Devouring the Spheres of Being má v sobě vše podstatné. Epická velkolepost v očarovaném posluchači vytvoří kouzlo, které ho přenese do tajemné říše vlastní propasti. Každou vteřinu mě mrazí. Po skončení díla mi připadá, jako bych se vracel z daleké cesty. Nic nepoznávám, jen mi je vše povědomé.

The Incubus of Karma není albem pro každou příležitost. Transcendentní melodie přináší duchovní zážitek, pro který se budete rádi vracet. Je možné, že novinku neocení jen příznivci funeralu, ale i vnímavější a otevřenější jedinci, co rádi objevují neznámé prostředí. Deska má tendence překračovat zažité hranice a tím si vlastně odpovídám na otázku položenou výše: Je vše stále stejné? Ne, Mournful Congregation se podařilo najít a otevřít bránu do neznámých světů. Mournful Congregation ukazují, jak je možné docílit progresu a zůstat old school. Letos jsem s doomovou scénou nadmíru spokojený!