Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Old Dogs je trefný název a plně koresponduje se svými tvůrci. Jako vyšší a nekompromisní sílu mají v zádech hmotu let, kterou hudba chtě nechtě musí respektovat. SDOS nám proto představují vyzrálé a příjemné, hodně rockové album, které se ovšem nebojí sejmout pochvu z čepele a říznout do živého. Působí na mě střízlivým a umírněným dojmem. Ani jsem nečekal, že by mě mohly překvapit nějaké výstřelky nebo eskapády nevybouřených jinochů. SDOS už zkrátka mají pár křížků na hrbu a časem i energií manipulují s rozmyslem.

Jistota. Jednoslovná charakteristika alba, se kterým jde ruku v ruce určité bilancování. Ne že by nastal čas zavřít kovárnu a pověsit haleny na hřebík, ale přiměřené ohlédnutí zpět nemusí být ani uprostřed proudu času na obtíž. Ve skladbách nalézám řadu známých postupů typických právě pro SDOS. I kdyby bylo album nahrané bez zpěvu, který jiný podobný asi těžko pohledáte, tak na 100% správně určíte autora. Jednak za to může zvuk, který je už tradičně poplatný studiu Šopa a pak velmi jistá forma, kterou kapela modeluje ve svých rukou. Léty prověřené metody netřeba měnit. Velice příjemné kytary se s chutí vydávají na špacír společně se zpěvem, hezky vedle sebe kopírují stejnou cestu a po odeznění posledního slova ještě vyfiknou krátký dovětek. Chybí přímé, sebestředné exhibice a kytarová sóla jsou jako šafrán v děravé hrsti. Spíš lze pozorovat svědomitě tažené melodie, které místo toho, aby vystřelovaly jako petardy, zůstávají pevnou konstrukcí jednotlivých písniček. Každou chvíli slyšíme, jak se jedna kytara utrhne z rytmického hoblování a vystřihne silnější, dominantní motiv.

Na začátku recenze jsem mluvil o pohledech zpět. Tahle myšlenka mě napadla v momentě, kdy jsem slyšel Radka chrčet jako nezbedné, blackmetalové mimino. Že se jeho specifický hlas nedá zaměnit s jiným ví každý, kdo alespoň trochu sleduje českou scénu. A ne každému je po chuti, i já mám okamžiky, kdy si jejich desky nepustím jen kvůli zpěvu, ale jindy si ho prostě užívám. Což mi přijde jako jedinečná devíza kapely. Ale dál. HLAS byl vždy velice svůj, nezaměnitelný. Zvolna zrál a vyvinul se do nakřáplého polozpěvu, který souzněl s vyzněním celé kapely. Tahle podivná forma zpěvu nad vibrujícím basou je fasa, říkám si a beru jej jako ustálenou věc.  A teď se na zbrusu novém albu ozve něco z práchnivé krypty, něco žíznivého. Jakoby si HLAS vzpomněl na zlé, odmlouvající dítě, které se umí bránit jen nenávistným škrékáním. Je to hlavně skladba č. 10 (s nenapovídajícím názvem For The Little Girl). SDOS přitom nikdy s blackem přímo nekoketovali, jejich platonickou láskou byl doom. Proto jde asi jen o subjektivní dojem a zvláštní zvukové fluidum, které mě nese o dobré dvě dekády a možná víc zpět, kdy jsem se v moravském kotli spokojeně vařil.

Jedním z faktů, které beru jako důkaz profesionality a skladatelské vyzrálosti je to, že album nehýří perlami, které by rychle vykvetly a stejně rychle zvadly. Album je naopak vyrovnaný držák, který vás táhne od začátku do konce. Mazec. Album hraje padesát minut (to je dneska nějaká doba) a vás nenapadne ho vypnout. Žádné vadnutí a pomalá smrt, i poslední skladba Thin Lane srší stejnou energií jako sestry na začátku alba. Tohle je věc, které si cením asi nejvíc. Pocitově mi to hodně připomíná zážitek s poslední deskou Alice In Chains, s albem Rainier Fog. Žádné poblouznění, ale láska na celý život.     

Album Old Dogs u mě boduje i z vizuálního hlediska. Má tradičně papírový obal a i když rentgenový snímek psí hlavy mnohým nepřijde zvlášť atraktivní, přiložený booklet už do věci vnáší punc originality. Sešitek s texty je proložen červeným pauzákem, kterým je možné stránky členit na jednotlivé oddíly. Zajímavé a pěkné řešení. Závěr je proto jednoznačný. Jde o třetí recenzi, kde tuhle kapelu jen chválím a opěvuji. Že by nějaký kamarádšoft, příbuzenský vztah nebo kilčo do kapsy? Ani jedno, čestné slovo. Jde o to, že člověk během života najde pár originálů. Tady jeden takový je. Zkuste ho prozkoumat a pak si hrdě pomyslete, že to je naše, z domácích luhů.