Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Skaphos - Cult of Uzura

SkaphosCult of Uzura

Garmfrost23.7.2025
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Cult of Uzura posluchače láká rituálními nápěvy, chorály, které výtečně doprovází masívní deathové, potažmo blackové hradby.

Až do nedávné doby jsem bral Skaphos jako zajímavý kousek na black/death metalové scéně. Francouzští smrťáci mají s aktuální řadovkou Cult of Uzura tři dlouhohrající nahrávky, kterým nelze upřít nepopíratelnou kvalitu. Na Skaphos jsem narazil, když před pár lety hráli v Brně. Naprosto neznámou kapelu jsem si užil víc než hlavní kapelu. Skaphos byli zejména technicky založenou hordou s přesahy k disharmonii. A ano, to je minulostí. Skaphos jsou nyní kapelou nořící se do hlubokých propastí, rozpracovávající silnou atmosféru a zároveň nesrovnatelně extrémnější styl hry, než kdy dřív.

 

 

Cult of Uzura je rovněž prvním počinem, který vyšel pod značkou renomovaného vydavatele, kterým je bezesporu veličina Transcending Obscurity Records. Můžeme si všimnout chytlavějšího frontcoveru i výrazného zvukového kabátku. Samozřejmě, že je nejdůležitější hudba, to je bez debat. I zde spatřuji ohromný skok jak po straně kompoziční, tak instrumentální či vokální. První dvě nahrávky srovnatelně držely linii, avšak na Cult of Uzura se Skaphos vzdálili své minulosti na míle daleko.

 

Cult of Uzura posluchače láká rituálními nápěvy, chorály, které výtečně doprovází masívní deathové, potažmo blackové hradby. Kapela si vyhrála s gradací kompozic, jejich dramatickými zvraty, což z poslechu činí velice zábavný zážitek. Ve skladbách se toho děje docela dost, ale zároveň drží pěkně pohromadě. Vzteklé výjezdy střídají vyhrávky jednak kytarové, ale také basové (basa je významným činitelem a hybatelem děje) či rytmické (lahůdkové hrátky stojí za samostatný poslech).

 

Třináct skladeb a padesát minut je v podobném stylu vlastně hodně, avšak nejedná se o nestravitelné sousto. Jak už jsem psal, skladby jsou pestré, plné atraktivních nápadů. Muzikanty jejich hra baví a onu radost přetavili do nahrávky. Ani se neděje častý jev, že se pustí nejlepší na začátek a postupně vše usíná. Na Cult of Uzura je každá skladby odlišná od ostatních a je jedno, zda je na začátku, uprostřed nebo na závěr. Vynikajícím eposem se mi jeví Mad Man and the Sea, hoblující The Alchemist, kde do deathové brutality krásně hraje akustická kytara. Odlišnou avšak pekelně psychedelickou s hostujícím ženským altem je The Offering. Lovecraftovsky laděný obal i lyrika se v The Offering dle mého názoru nádherně vyjímá. Když myslíte, že už nic lepšího nemůže přijít, sekne vás závěrečný monolit All Shall Be Now Itself the Sea, jehož atmosféra je vskutku hlubinná. Nezmínil jsem úvodní skladby, ty jsem si skoro přeposlouchal, protože když jsem měl málo času, pustil jsem si vždy titulní brutální rituální hymnu a vynikající nářezovou One Eyed Terror.

 

Skaphos vyrostli a přiznám se, že jsem to nečekal. Jejich hudba je najednou ohromujícím zážitkem, doslova lahůdkou, přičemž v ničem nezanevřeli na vlastní minulost. Jen ji přetavili do mnohem většího extrému, kde hráčská zručnost otevřela tvůrčím možnostem brány do všech stran. Laťka je nastavena vysoko. Podaří se Skaphos příště tuto laťku překonat?

 

skaphos


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky