Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

I když se může někomu zdát, že čtyři roky od poslední řadovky jsou dlouhá doba, moc na tom nezáleží. Anarchytecture smysluplně navazuje na předchozí desky, od kterých se odlišuje mírnou změnou klimatu. Anarchytecture mě chytla zajímavým obalem, který působí jak svými barvami, tak hranatou grafikou znázorňující členy kapely. Co člen, to jiná barva. Trošku mi to připomělo Andy Warhola, ale hlubší myšlenku (jako tu moji) v tom nehledejte. Úderně zní i název desky. Anarchytecture. Spojení anarchie a architektury do jednoho slova je zajímavá hříčka a přemýšlím, jestli se tahle myšlenka nějak promítla do hudby.

Skunk Anansie vždy důsledně dbali na výrazný rytmus. Díky kombinaci tanečních a rockových beatů, které se ve skladbách často potkávají, dosahují větší dynamiky a přidávají skladbám na zajímavosti. Na novince se setkáme s discorytmem, díky kterému by kapela mohla snadno ovládnou parkety plné lidí a získat si jejich těla během několika vteřin. Škoda, že u nás jsou poměrně přehlížení, protože Anarchytecture (stejně jako předchozí díla) nabízí chytlavé melodie, které jsou pro kapelu standardem. Přímo z něj vyrůstají. Ať už jde o pomalé, procítěné skladby nebo energické refrény, pořád je cítit, že kapela má z čeho brát. Přitom si zachovávají jasně čitelnou tvář kombinující ve svém výrazu drzé sebevědomí i naléhavou citlivost. Tím nejvýraznějším článkem kapely zůstává bezesporu Skin a její špinavý hlas, který „kazí“ čisté tóny smyčců a kytar v akustickém režimu a vnáší do skladeb příjemnou lidskou nedokonalost. Radši ji mám ve tvrdších skladbách, v těch pomalejších jí na můj vkus chybí určitá jemnost.

Skunk Anansie na svých albech opakovaně nabízejí více než deset skladeb. Materiálu je v součtu let opravdu hodně a není problém z každé jejich desky vymáčknout široce přijímané hity. Stejně se to má i letos, kdy by některým skladbám slušel širší éter. Hudebně se Anarchytecture nevymyká rockovým představám současnosti, zní moderně, produkce je naleštěná a jako v několika momentech v minulosti nemá daleko k filmové hudbě. To je především zásluhou smyčců, které možná jsou, možná nejsou pravé. Zachován je přiměřený poměr mezi živelnými refrény, dravým tempem a pomalými, procítěnými skladbami. Vše jak má být, ale mám – li být upřímný, tak předchozí album Black Traffic je mnohem lepší. Tam snad nebylo místo, které bych považoval za promarněné.  Anarchytecture je v tomto srovnání slabším soupeřem a proč to nepřiznat. Ne všechny skladby lze nazvat skvělými. Žádná tragédie se ale nekoná, i přes nižší hodnocení jde o pěknou desku nezrazující minulost.