Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V roce 1990 jsem byl ještě dost malý pivo a v roce 1999 to bylo jen o devět deci lepší. Nebudu tedy nikomu (a ani sobě) nalhávat, že jsem tehdejší tři desky Sleep zachytil, protože kdyby se tak stalo, určitě bych se dal na disco nebo dechovku. Všechno přišlo až časem, všechno do sebe najednou zapadlo a mnoho podovdníků bylo odhaleno. Pravdu nelze umlčet, Sleep taky ne.

Sleep, to je pro mě Al Cisneros, Matt Pike a Chris Hakius, i když ten už s nimi delší čas nespí a místo něj si vyhřáté místečko pod peřinou našel Jason Roeder z Neurosis. A Cisneros, to jsou pro mě zase OM, do kterých si toho s sebou přinesl hodně a minimálně na prvních deskách ten vliv byl cítit docela fest. Zcela bokem nechám úvahu nad tím, jak moc zásadní byl vliv Sleep na scénu, jak (a jestli vůbec) byli přínosní, inovativní a osobití. Můj osobní pocit je ten, že jejich muzika se pozná na sto honů a že podobných nejen že nebylo mnoho na začátku devadesátek, ale není jich mnoho ani teď. Ale jak píšu, přísahat na to nemusíte.

Novou desku Sleep jsem nečekal a vlastě si tuhle kapelu připomínal pouze sem tam nějakým poslechem Dopesmoker (1999) a Sleep’s Holy Mountain (1992), což mi přišlo tak akorát a hlavně mi to osvětlilo, proč některé současné kapely hrají tak, jak hrají, a proč stoner není móda posledních pěti let. The Sciences je čtvrtá řadovka a osmnáct let po předchozí desce představuje neuvěřitelnou propast. Kam se za tu dobu posunul svět hudby, co všechno se vymyslelo, zapomnělo a znovu vymyslelo, to si každý můžete domyslet sám. Sleep za tu dobu nevymysleli nic, ale současně ani na nic nezapomněli. A to je dobře, moc dobře.

The Sciences tak představuje návrat v duchu kapelních tradic a Sleep hrají „pouze“ to, co umí, uměli a vymysleli téměř před třemi dekádami. Tedy masivní, podladěný kytarový sound podepřený baskytarou a lenošivými bicími. K tomu nemocná kytarová něco jako sóla, kazatelský přednes Cisnerose a nekompromisní válec toho všeho dohromady. A samozřejmě odkazy na praotce Black Sabbath, které nejen že uslyšíte v samotné hudbě, ale najdete třeba i v názvu předposlední skladby Giza Butler.

Ona ta provázanost s vlastní historií je do jisté míry logická, protože vymýšlet něco nového s ohledem na vlastní jméno, věhlas, status a samozřejmě i věk všech zúčastněných by byla pěkná blbost. Sleep, to byl ale stejně tak i odkaz na marihuanový oddech, přičemž jedno i druhé dohromady (tedy jejich hudba a marihuana) podmiňovalo mnohem intenzívnější zážitek v tom duchu, že celek není jen součet jeho jednotlivých částí. Příznačně tak skladba Marijuanaut’s Theme začíná probubláváním vodnice a nemusíte se zrovna úplně vyhulit, abyste tuhle úvodní záležitost ocenili jako výbornou věc z rukou mistrů oboru.

The Sciences je prostě klasickou deskou Sleep, pokud lze mluvit o něčem klasickém, když je vlastně teprve čtvrtá v pořadí. Navzdory přebírání téměř třicet let starých postupů zní až neuvěřitelně současně, což jednak odráží aktuální trendy, a jednak potom jasně ukazuje, jak nadčasoví Sleep ve své době byli. Jejich odkaz žije a ovlivňuje a vedle těch všech napodobitelů - lepších i horších - konečně ožil i z pera těch, kteří byli na začátku. Stav bez tíže snadno a rychle.