Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
White Ward - Love Exchange Failure

White WardLove Exchange Failure

Bhut22.2.2020
Zdroj: CD //#DMP0179
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Jak se nevinné a poklidné snění může zvrtnout v příběh mající zápletku snad vražedného činu? Jak se může stát, že se hladký jazz překroutí v neurvalý black? Na oko klidné prostředí v sobě ukrývá mnohem víc, než se zdá.

Konečně klid, večer, pohoda. Sedám si na balkon našeho 3+1 bytu v sedmém patře, a protože přestalo pršet, jdu se nadechnout čerstvého vzduchu. Je asi kolem jedenácté večer a zítra nemusím do práce. Dopřeji si trochu té chvilky pro sebe. Stírám mokrý balkonový nábytek a sedám si se skleničkou v ruce, abych bezcílně hleděl do unaveného ruchu nočních ulic našeho města. Z pokoje tlumeně hraje poklidný jazz a jak tak hledím na tu záplavu světel nočních životů, obepíná mě vyrovnanost. Z dálky doléhá nekonečný ruch z blízkého hlavního silničního tahu, kde noční jezdci pilně udržují své stroje v provozních teplotách kolem 80 °C. Někdy i tohle bydlení v rušném městě má své kouzlo, a to přichází v podobně vlahý večer, kterým je právě ten dnešní. V protějším věžáku právě zhaslo osvětlení schodiště, kterak po něm nájemník dorazil do svého zázemí. Však je také poslední, u kterého se ještě svítí. Z dálky na mě září modrý neon korporátu, abych náhodou nezapomněl, jak moc vyspělou civilizací dneska jsme. Ale stále se nemohu nabažit toho tlumeného ševelení nočního života ulic, lahodné whisky a konejšivého saxofonu z příjemně praskavé gramodesky. Venkov má jistě své kouzlo, ale tenhle genius loci mi taky nikdo nevezme. Je to úchvatné… …skoro se zdá, že pro další sklenku nemusím nikam chodit, jelikož na mne doléhá příjemná únava a oči se pozvolna zavírají.

 

Když tu se vzduchem rozezní odvrácená strana nočního města. Slyším divoké kroky, snad klopýtavé, snad někoho i táhnoucí. Pak jen zoufalý výkřik z hrdla vlečené oběti, která se na moment vysmekla svému vězniteli ze spárů. Než stačím pohlédnout přímo k úpatí domu, slyším ještě jak rachotí odpadky v černých pytlích, co jsou uložené v přístřešku na kontejnery. Ještě vnímám pronikavý zvuk skleněné láhve, jak se s řinčivým burácením vyprostila z jednoho pytle na chodník. Nic ale nevidím, jen mě svírá podivný pocit nejistoty, že se dole něco zlého děje. Mžourám do tmy a hledám záchytné body pohybu, které by mi pomohly rozklíčovat situaci, která se dole odehrává. Srdce se mi rozbušilo a nevídané horko polilo mou tvář. Nevidím nic, ale vím, že se něco děje a že nemám odvahy na to, abych sestoupil dolů a převzal situaci pod svou kontrolu. Jistě došlo k nějakému hanebnému násilí. Snad se nikomu nic zlého nestalo…

 

…a v tu chvíli se stává z poklidného jazzu nelítostný black metal. White Ward na svém druhém velkém albu Love Exchange Failure dokážou fantazii zaměstnat opravdu skvěle. Už v roce 2017 dokázala kapela z Ukrajiny upoutat smysly albem Futility Report, které se po dlouhou dobu stalo jakýmsi bumerangem v přehrávači. Nejinak tomu je i tentokrát. Výraz je trochu jiný než minule, ale pořád stejně barvitý a svým způsobem jedinečný. Tahle atmosféra vás prostě dostane.

 

Už ten obal. To je prostě skvost. Ve své podstatě obyčejná fotografie z vyššího patra bytového domu někde uprostřed hustě zastavěného města. Noční klid, ale spoustu příběhů pod rouškou zatáhnutých závěsů a stínů nedoléhajícího světla pouličních lamp. Jazz v poklidném rytmu skvěle obkresluje konkrétní náladu a člověku až mrazí z toho, jak je zážitek realisticky provedený. Ale protože se pořád bavíme o blacku, bez náznaku vychýlení se rozezní obhroublý black metal. Vokální ryk je trochu kýč, ale v daný moment jej posluchač promine. Ochlupení na pažích se změní v kaktusové bodliny (u dámských těl tento jev třeba nebude tolik patrný, ale snad chápete, že se tu snažím popsat husí kůži) a v tu samou vteřinu vám dojde, že vás kapela dostala. Ty zvraty v náladě, ty znepokojivé rytmy a melodie, ty zvláštně hřejivé pocity vyklidnění a vyrovnanosti – to všechno má obrovskou sílu. Toto album navzdory svému snovému obalu dokáže být pekelně ostré a zneklidňující. Takové kontrasty leckdy nemusí plně fungovat, ovšem tady je, jak se zdá, vše na svém místě ve správném poměru.

 

 

Dalším uměleckým rozměrem hudební roviny nahrávky je zajisté využití saxofonu. To samo o sobě působí poněkud intelektuálně a mnohdy i celkem prvoplánově. Ne však v případě White Ward. Tady má tento nástroj patřičné využití a jeho přínos je na místě. Nejde o žádnou uměle nastavovanou přísadu, ale o skvěle využitý potenciál a rovné podtrhnutí patřičného momentu. Ty klidné jazzové pasáže jsou krásně vytažené díky ságu a skvěle vykreslují náladu, která čiší z obrázku alba. Black metal pak není jen o tuctovém lomozu hrubého tempa a nepříčetnosti, ale má i jiskru, nápad a šlapavý rytmus. Vyčnívají z něj potřebné nálady, které jsou nutné k jakési zlověstnější stránce. Celé jsem si to vyložil jako obě strany téže mince nočního města. Však doufám, že úvodní odstavec je náležitě výmluvný. Podobné dějové zvraty se totiž na desce odehrávají takřka neustále. Nejde o trhané záškuby a necitlivé stop-starty. Je to plynulý děj, který s v jeden moment přelije v hebký kontext a jindy v nehostinný a značně nekomfortní odvětví, o kterém si neradi přiznáváme, že je ho člověk schopen. Ale realita je prostě taková. Tahle muzika dobře odpovídá takovým stavům a umí to kouzlo v dobrém i ve zlém přenést. Však ti z vás, kteří pravidelně sledují večerní televizní zprávy na libovolném kanále, budou jistě blíže k takovému dění. To znamená, že se na vás chrlí samé nehody, vraždy, nečestné finty a nesouhlasné politické dění. Těch světlých momentů je poskrovnu a v hromadném obrazci jsou v opravdu minoritním zastoupení. Prim hraje adrenalinový úžas z neuvěřitelných událostí. Takový příklad neudávám jen tak omylem. Celou desku totiž v pozadí doprovází jakési zpravodajské relace, kde moderátorův nezaujatý hlas předkládá různorodá fakta, která v souznění s příslušnou hudební pasáží dávají tušit o obsahu sdělení. Najednou se vám vykreslí scéna z filmu a desky The Wall, kde Pink po divokém přepínání kanálu v obrovském návalu vzteku celou televizní bednu rozbije. Startuje pak píseň Another Brick In The Wall pt. III.

 

Musím se přiznat, že tahle nahrávka mě fakt dostala. Jsem z ní nadšený. Ukrývá v sobě tolik zajímavých podnětů a nálad, že z toho jde až hlava kolem. Ono se to v první momenty pochopitelně neukáže, protože slyšíte jen dvě linie – jazz a black. Ale propojení obojího, zvláštní nervózní pasáže, skvělý obal a další drobnosti pak dají jasný signál, že tohle je třída.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Garmfrost / 27.2.20 7:54odpovědět

Já hoden zřejmě jsem. Strašně rád se nořím do noirové atmosféry jejich panelákové mjúziky s přesahy kamkoliv mě napadne. Jsou tišší, hluční, elegantní i rozevlátí... Poslouchá se to samo.

Alena / 24.2.20 11:20odpovědět

Skvělá recenze! Díky!

Victimer / 23.2.20 9:34odpovědět

Bohužel nejsem hoden, nechytlo mě to. A saxík... ani ten ne.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky