Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na to, že členové Slidhr nejsou z řad líných kecálků, ale aktivně makají v čelních kapelách blackmetalové scény, není pětiletá přestávka mezi alby zas takový problém. Vezmeme-li v úvahu vysokou kvalitu s návykovou chutí, je až s podivem, čeho jsou tito pánové schopni. Ani čerstvá flákota The Futile Fires of Man není výjimkou a v rámci diskografie Slidhr si věru ostudu nedělá. Kdo čekal něco slabšího než nadprůměr, je škodolibý frflálek. The Futile Fires of Man je z těch nahrávek, na které se nezapomíná.

Je jisté, že mít v zádech novodobého mistra nad mistry, Bjarniho Einarssona, máte vyhráno. Tento polobůh bubenické židle i na The Futile Fires of Man předvádí rytmická kouzla, střelhbité výplachy a razantní změny rychlostí. Obzvlášť obdivuji jeho práci s činely, které hrají samostatnou roli. Často přemýšlím, kolik rukou Bjarni vlastně má. Je jako Višnu. Protože nehledě na činely a řezání do hajtky, dominantní jsou pestré přechody a geniální dvojhra na kopáky. Ano, je evidentní, že bicí jsou zde lahůdkou a takřka nepotřebují ostatní nástroje a stále je co poslouchat. No, to by dojem z díla Slidhr zůstal poloviční. Písním vládnou strunové kytary Josepha Deegana, který zároveň ovládá guturální řev silou zkušeného vozataje. Nemusí se bát hluchých míst, když zatouží po sólových vyhrávkách. Vedle něj nyní totiž drhne basu další legenda, Garðar S. Jónsson. Uznáte, že taková trojice (na koncertech podpořená samotným Wannem) je absolutní zárukou geniální nahrávky, na kterou, jak jsem říkal, se nezapomíná. Upřímně, není prdel se ze začátku v desce vyznat. Působí jako vítr mezi prsty. Cítíte ho, ale nevidíte, ani nevíte, jak to celé dopadne. Bude bouře, nebo odvane v klidu pryč? Je to bouře!

Po špičkovém předchůdci Deluge bylo otázkou, zda může kapela ještě růst a případně kam. Deluge bylo monstrózní příšerou zasahující až někam k deathovým břehům. To naopak novinka šla na druhou stranu směrem k atmosférickým doménám. Zvuk i nálada dostala mnohem černější nádech a zároveň čistší produkci. Je mi jasné, že tohle bude problém a milovníci starých zel budou mít k „light“ materiálu výhrady. Ono je to, řekl bych, hlavně zdání. The Futile Fires of Man totiž není kdovíjakou pohodičkou. To je ten první dojem, kdy není sranda se do díla prokousat a obsáhnout ho. Časem zjistíte, že album není tak surové, jako byli předchůdci, ale s větším příklonem k jedovatosti a černotě kapela získala možnosti, jak znít krutě v plné pestrosti bestiální palety emocí. Styl Slidhr se krapet přiblížil k ostatním peklům, ve kterých tato trojice funguje, ale neznamená to, že je vykrádá a sází na islandskou jistotu. Ostatně hlavní tvůrce je Ir!

To, že se mi The Futile Fires of Man tolik líbí, je dáno odklonem od bohapusté brutality a tím většího obsáhnutí dusivé atmosféry. Skladby se většinou bičují k rychlému tempu, jsou však plné výtečných melodií a epických odboček. Můj častý příměr k bouři a moři je dán závratí, kterou z desky mám. Jako bych stál na vrcholu obrovské vlny, která šílenou rychlostí roste a hrozí mě rozbít o vyčnívající skálu. Je znát, že se kapela s nahrávkou doslova mazlila a každý detail je vypilovaný, aby seděl do komplexní mozaiky. Nic není náhodou. Slidhr si vystavěli chrám, ke kterému se minimálně já budu klanět a který musím mít ve sbírce. Uf, na to, že se létu říká okurková sezóna, vyšlo hned několik mistrovských nahrávek, které mnou řádně zacloumaly. The Futile Fires of Man roste každým okamžikem. Nadšeně Josephu Deeganovi tleskám a uznale pokyvuju hlavou.