Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Slzy Mrtvého Světa / Kostival - V podzemí / Kostival (split)

Slzy Mrtvého Světa / KostivalV podzemí / Kostival (split)

Jirka D.16.4.2024
Zdroj: CD-R v jewel case // promo od kapely
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F730ES / TANNOY Prestige Turnberry GR
VERDIKT: Blackmetalové podzemí do slova a do písmene.

Na metalové encyklopedii má kapela Slzy mrtvého světa svůj profil a když si prohlížím tam uvedenou fotku a čtu tam uvedené tematické směřování (Post-apocaliptic, Destruction, Desolation, Cannibalism ... ano, včetně té pravopisné chyby), ve skrytu duše doufám, že je to celé bráno jako nadsázka, trochu specifický humor a že jinak jsou do docela normální chlapíci, co chodí do práce, na pivo a nadávají na politiku. Tahle kapela už u nás svůj prostor měla, v roce 2021 se svým prvním vydáním Na planetě Zemi – čtěte ZDE, a dnes tedy dostává prostor podruhé. Pro pořádek doplním, že jde o jeden z výhonků kopřivnické scény, a že jednotlivé členy můžete zastihnout jak v podobně obskurních spolcích typu Přítel Belial či Staroslovanská pitka, tak i v serióznějších kapelách jako Drutty nebo Panenské plameny (v osobě baskytaristy Lukáše Sedláčka).

 

Naproti tomu o teplické kapele Kostival nedohledáte skoro nic; kromě značně zanedbaného bandzone profilu, kterého od smrti dělí jedno mávnutí motýlích křídel, jsem nenašel ani psí štěk. Tady si dovolím první poznámku k recenzovanému CD splitu, ve kterém jsou na jednu stranu uvedeny texty všech osmi skladeb (ke cti obou kapel v češtině), ale na stranu druhou v něm nedohledáte vůbec nic dalšího. Sestava, jména, data, čísla ...prostě nic. Kromě loga „Studio Reverze“ nedohledáte ani informace o tom, kdo je zodpovědný za zvukovou podobu nahrávky, což by mě osobně dost zajímalo, protože zvuk je jedna velká legrace a strašně rád bych věděl, kdo disponuje tímhle smyslem pro humor.

 

 

Každá kapela má zvuk nastavený po svém, což by u splitu ani tak nevadilo a děje se to řekl bych běžně, ale v tomhle případě ono „po svém“ je skoro až „naopak“. Zatímco kopřivnické Slzy mají těžiště ve středech, výšky a spody téměř nehrají, tak teplický Kostival naopak duní jak dělostřelecká příprava. U první čtveřice skladeb neexistuje baskytara, neexistují hlubší bubny a kopák, a činely dělají jakési rozmazané ššš na pozadí. Všechno stojí na kytaře, na vokálu a vaší představě o bicích. V případě Kostivalu někdo zavěsil mikrofon přímo do kopáku (pokud to někdo vůbec nahrával), a ten, když spustí, přehluší naprosto všechno ostatní. Vytažení spodních frekvencí je obludné a nahrávku to naprosto zabíjí. Oba přístupy jsou za mě naprosto amatérské a řemeslně špatně, přitom ale nejsou špatně nějakým zajímavým způsobem, který by u podzemního black metalu mohl platit za výhodu. Z pozice posluchače si spíš umím poradit se zvukem Slz (i díky velmi slušné dynamice), zatímco dunící a dynamicky vyloženě slisovaný Kostival se poslouchá dost nekomfortně.

 

Z pohledu samotné hudby je obsah ryzí underground, který určité důstojné podoby dosahuje opět víc u kopřivnických. Jejich čtyři skladby, tvořící samostatný post-apokalyptický příběh v podzemí bloudícího a nakonec umírajícího člověka, mají minimálně nápad, logickou stavbu, schopnost pracovat s dějem, jeho vývojem a gradací. Prostředky jsou sice celkově primitivní a triviální (že by black metal?), ale při troše snahy se lze do nahrávky proposlouchat a nechat se vtáhnout. Skladby jsou poměrně dlouhé (limitně i přes sedm minut), ale jejich plocha je zaplněna intuitivním hudebním příběhem, který i díky nikoliv dominující, ale poměrně silné melodické lince dokáže posluchače zaujmout. Až na ty klávesy, kterých naštěstí není moc.

 

Kostival na to jde trochu jinak a jejich black metal je taková variace na Master’s Hammer a hlasový projev Františka Štorma. Ani jejich skladby se nebojí melodií, za mě překvapivě ani samplovaných chorálů (Nechuť) a obecně poměrně dost naaranžovaného zvuku (Zima). Triviálnost je ale ještě triviálnější, hudební a hráčské postupy vyloženě školácké a to, že jde narozdíl od Slz rozumět vokalistovi, vlastně ani nevím, jestli je výhoda. Všechny čtyři skladby jsou krátké, mají problém se překulit přes tři minuty, a tím i nerozpracované a spíš jen tak nahozené do prostoru. Začínající kapela se vším všudy, aspoň v to doufám.

 

P.S.: Hodnocení berte jako průměr 45 a 25 %.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky