Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Smog jsou mládežníci z bavorského Norimberku, kteří toho za sebou zatím moc nemají, tedy alespoň pokud se zaměříme na vydanou muziku. Jednoduchým pohledem na časovou osu lze zjistit, že vyšší nároky na sebe nekladou a jestli se jim první EP Hiraeth podařilo vydat až čtyři roky od založení kapely (to se datuje rokem 2015), tak letošní plnohodnotný debut Nuor dělí od vzniku formace roků sedm. A to je vše, respektive o čemkoliv dalším metalová encyklopedie mlčí a snad se jí dá věřit.

Pokud jde o žánr, lze tamtéž dohledat zařazení k sludge / doom metalu, což můžu na jednu stranu potvrdit, na stranu druhou v jejich projevu nelze neslyšet starobylý death / doom 90. let, byť oděný do současného overalu především ve zvuku kytar (Distances). Bez ohledu na toto dilema je ale projev Smogu bytostně práchnivý, dřevní, dusivý a troufám si tvrdit, že svou hudbou dělají čest svému jménu. Z čehož více méně vyplývá, že tenhle přístup jim mnoho slávy a našlapané stadiony nepřinese, nicméně na druhou stranu z nich lze cítit takovou upřímnou opravdovost až oddanost, že to byl vlastně důvod, proč jsem se u této desky zastavil.

Nuor jako plnohodnotný debut je dlouhohrající deska na dnešní poměry skutečně dlouhá, protože s nahrávkami přesahujícími hodinu hracího času se ve světle renezance vinylů už tak často setkat nelze. Naproti tomu obsahuje pouhých sedm skladeb, čemuž samozřejmě odpovídá jejich nadstandardní čas, během něhož bude posluchačova trpělivost podrobena mnoha zkouškám. Smog jsou víc nadšení než zkušení a mnohem víc naivní než zruční, takže svůj řádně podladěný a zboostrovaný doom hrnou vpřed tak nějak intuitivně, příliš si nelámou hlavu s vymýšlením nějakých silných motivů a spíš tu svou vizi nechávají tak nějak plynout. Má to svoje kouzlo nechtěného, má to svou hloubku danou určitým druhem hudební spřízněnosti, a když občas z těch elektrických výbojů, kterým se dřív říkalo kytara, zazní nějaké nemocné sólo, člověk má vlastně až skoro radost. O závěrečné hymnycké Last March ani nemluvě.

Svým způsobem je docela zajímavé, že po doposlouchání nahrávky (a klidně i vícenásobném) toho v člověku mnoho nezůstane v tom smyslu, že by si něco zapamatoval ... snad s výjimkou takového zvláštně protivného motivu ve skladbě Spit. Respektive zajímavé na tom je to, že to nijak zásadně nevadí. Že ta deska není ani tak o jednotlivých skladbách, jakožto spíš o celkovém naladění, které je takovou depresivní, apokalyptickou a temnou vizí, kterou můžete obrátit dovnitř, do sebe, anebo klidně směrem ven. Vyjde to nastejno. Ostatně už první slova desky I saw this world falling... (nesmějte se) napovídají mnohé a ke cti hlavního vokalisty budiž napsáno, že z té ponurosti během poslechu desky nijak neubírá. Opět, ten jeho hlas působí – řekněme si to otevřeně – hodně naivně, dřevně jako v raných devadesátkách, když ještě Anathema snila svoje temné sny, ale hoďte kamenem, kdo jste taky neměl takové své osobní období plné démonů.

Jinak není moc co dodat, zvukově je album uděláno na koleně a podle toho taky hraje a docela dobře koresponduje se vším tím okolo. Jste-li náročný posluchač, musíte jít o dům dál. Vedle toho třeba do auta je to docela fajn album a domácí poslech si tím zatěžovat nemusíte – zatím stejně došlo pouze na digitální vydání a fyzicky, pokud mi něco neuniklo, k dispozici není nic. Klidně u toho může zůstat.