Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

U kapel, jako je tato, člověka napadne, jak daleko lze ještě zajít s hutností riffů, jak hluboko lze ještě podladit nástroje, jak moc doomovatější může být ještě doom a jestli by ta pravá hudební myšlenka neměla být schována někde jinde než v tom, jak nápaditě někdo rozestaví kulisy. Jsem si vědom toho, že forma je důležitá, že kapela by měla mít jasno, co a jak chce hrát, ale stejně tak si myslím, že ten první umělecky hodnotný impulz by měl být vždycky jinde než ve snaze strefit se do nějaké předem určené šablony.

Satan Praising, Occultism, Black Magic, Weed Plague and Heavy slow riffs are parts of our Smoke Ritual. We are the Smoke Rites and The Rite Has just fucking Begun...

Polští Smoke Rites z Varšavy jsou kapelou mladou a budiž jim to tedy připočteno k dobru jako polehčující okolnost, která na začátku fungování může omluvit mnohé. V roce 2021 tahle čtveřice hrající v klasickém nástrojovém obsazení vydala své první EP nazvané The Rite of the Smoke, na kterém ve čtyřech skladbách a osmnácti minutách ukázali, jak by zněli Guano Apes, když by se rozhodli místo strun natáhnout gumu od trenek a hrát něco na pomezí stoneru a doomu. Hutnost, pomalost a těžkost riffů docela zajímavě kontrastovala se zpěvem Maksyminy Kuzianikové, což byla kombinace, jejímuž dalšímu rozvoji učinil přítrž odchod této zpěvačky do anglické, žánrově spřízněné kapely Nomadic Reign. Osiřelí Smoke Rites našli náhradu v Tomaszi Mielnikovi, kterého jste na našich stránkách mohli zachytit jako zpěváka kapely Fiasko (ZDE), a který tím pádem docela zásadně proměnil celkový obraz další desky.

Ta už se tváří jako plnohodnotná dlouhohrající, byť o několik vteřin nedosahuje ani půlhodiny hracího času a jednoho logicky může napadnout myšlenka, jestli to nechtělo ještě jeden dva songy přidat. Snesly by se. Těch šest skladeb ale naštěstí není vůbec špatných, jsou prosté jakékoli vaty a kapele není problém připsat první plusové body za kompoziční jistotu. Pokud se tedy smíříme s tím, že zajímavých nebo nedejbůh původních myšlenek v nich mnoho nedohledáme a minimálně začátek desky v podobě skladby Heavy Rain zní jako hodně podladění a zpomalení Red Fang. Prostým porovnáním s předchozím EP lze snadno dojít k závěru, že co do hrubosti riffů se ještě přitvrdilo a že poněkud nevyrovnaný pěvecký projev Kuzianikové, která se celou nahrávku nedokázala rozhodnout, jestli bude zpívat jako heavymetalová hvězda nebo řvát jako hardcorem odkojená vlčice, byl vystřídán řádně abrazivním zpěvem nového člena kapely. Docela dlouho mi trvalo vzpomenout si, koho mi jeho projev připomíná, až to nakonec docvaklo – Dez Fafara z Coal Chamber, případně DevilDriver. To ale jen tak na okraj, byť právě muzika Coal Chamber je z toho cítit taky. Kromě této podoby mně ale jeho hlasové zabarvení vyhovuje a do kontextu kapely a desky skvěle zapadá.

Co do nějaké hudební invence není moc o čem psát. Kapela hraje takovou tu provařenou formu zemitého bigbítu, která není ani nová, ani původní, ani nápaditá, ale která má tu výhodu, že se dobře poslouchá po prvé, po desáté i po tisící. Prvním poslechem se do desky dostanete se vším všudy a nic dalšího s narůstajícím počtem opakování už neobjevíte, což může znamenat jak snadnou poslouchatelnost nezávisle na čase stejně jako to, že se vám album během krátké doby přejí. Zvuk, který zdaleka nelze doporučit lidem citlivým na jeho kvalitu, stojí především na kytaře připomínající rašpli, které výborně sekunduje zmíněný vokalista a to, že se sem tam mihne nemocné kytarové cosi jako sólo nebo kapela lehce vygraduje závěr skladby, nelze úplně považovat za hoch-von-nóbl muzikantské řemeslo. Smoke Rites ohlodávají už hodně ohlodanou kost, ale byť by se to mohlo zdát jako málo, za mě je to dost. Baví mě to, baví mě ta zemitost, dřevitost a svým způsobem poctivost.