Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mám rád progresivní metal a odjakživa jsem obdivoval interprety, co nedokázali stát na místě. Nikdy jste nevěděli, co můžete očekávat příště. Často se výsledek zvrhl do slepé ulice a někteří pak se svěšenými rameny zacouvali ke kořenům, kde se pak honosili ryzostí. Jak úsměvné. Ale i tak jsem v podobných krocích viděl pravý význam slova hrát muziku. Tito si hráli. Vedle toho jsem rovněž vždycky uctíval pravověrné, později módně nazvané old school, kteří se drželi svého koryta jako pejsek kosti.

Proč tak obšírný úvod, když De Profundis, o kterých chci psát, patří mezi prvně jmenované, tedy progresivní muzikanty, co sází na vývoj a technickou zdatnost? Protože bych v jejich případě raději uvítal zdržení se u hudební polohy krásně pošmourné dvojice „A Bleak Reflection“ a hlavně „The Emptiness Within“. De Profundis zde sice nikdy nepředváděli kdoví jak originální tvorbu, ale krásně se to poslouchalo. Jejich mix death black doomu á la starý Opeth plus x vlivů navíc mi seděl daleko víc než současný směr, ve kterém se vrhli hodně do extrému. Podzimní šarm je ten tam. Když se pak objeví akustické vyhrávky, podivný recitativ, je vše krkolomné, hrbolaté, o ničem. Jako bychom měli před sebou začínající kapelu kdesi z vesnice poblíž slovensko-českých hranic před dvaceti lety. O hodně hůř pak dopadla tvrdá stránka nahrávky, kdy mám pocit, že kapela nevěděla, jaký přechod vymyslet a tak tam narvali klepec. Je to o to podivnější, když se zaměříte na zajímavější části, ve kterých se jak na melancholii, tak brutalitu vykašlou a jedou čistě v technicky znamenitém metalu. Najednou se De Profundis zbaví křeče, písnička zní lehce, posluchač si může užívat finesy typu Sadist a za tím jako byste slyšeli vliv mistra nad mistry, pana Chucka.

Nacházíme se ovšem na druhé straně spektra kvality a originality. Celku nepomůže ani bídné nazvučení nástrojů. Ano, jistá dynamika na „Kingdom of the Blind“ určitě je, ale k čemu, když kytary hrají z levně znějícího busteru?! Citlivé ucho dostane ránu, ale vykašle-li se na kytary a jalový growl, držící se hodně zpátky, může si vychutnat geniální basu, která z celku vyčnívá jako kuřák v kině. Nechci být úplně nespravedlivý a bubeníkovi přiznám kus dobře odvedené práce, ale jinak bude moje recenze velice kritická, za což může zklamání z promrhaného talentu. Na předchozí desce De Profundis hráli jako z partesu, písničky se nořily v úžasné atmosféře a ke zvuku a jeho barvě jsem rovněž neměl větších výhrad. Když slyšíte, jak kapela šlape v oněch technických pasážích, chce se jednomu brečet. Jakmile skladba stočí kormidla neohrabaným přechodem do rádoby extrémního deathu s příměsí blacku, je vše v háji.

Abych nějak zakončil svoji emocemi napěchovanou recenzi trochu s nadhledem, budu doufat, že příště se De Profundis vykašle jak na doom, tak na death metal a rozjede to v tom, co umí nejlépe. Tedy vrhne se na technické vychytávky, jazzové vyhrávy, kde i ty melodie zní neotřele. Takto protikladnou nahrávku jsem už dlouho neslyšel. Jsem zvědavý na názory, protože věřím, že budou hodně odlišně. Za mě palec dolů. Dá mi hodně práce, abych na pachuť nevyrovnanosti zapomněl.