Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sodom dští svoji pravdu s germánskou razancí a buldočí neúprosnou silou v pravidelné tříleté kadenci. Decision Day se nijak razantně nevymyká z rámce tvorby souboru a spadá spíše ke klasičtějším, hitovějším výtvorům. Skladbám nechybí dominující úderný ničivý nesmlouvavý rytmus, který hrne hromady nebohých před sebou bez jediného zakuckání hnacího agregátu. Celek však ideálně nedopadnul. Tu a tam se dostaneme na stadión k lacinému halekání (Tom by na fotbale neměl trávit tolik času), ale dostavují se i mírné úkroky od hlavního ničivého toku. Na poměry u Sodom jsou pojmenovatelné jako experimentální. Co si budeme povídat, jsou to momenty, kdy každá klasická thrasmetalová družina začne být zajímavá, navíc podaří-li se tyto prvky umně přivlastnit a zastavět do páchnoucí staré formy. Souboru stále neschází potřebný entuziasmus, nápady a žár. Ingredience, které by Metallica na svém Hardwired… potřebovala v kvantech.

Tomova družina nikoho od prvních taktů neděsí a vypráví klidně svůj nezničitelný kolovrátek. Jízda do pekla jako odhodlaný marš, ze kterého se neuhýbá až na jedovaté stadionové popěvky, při nichž rytmika akumuluje potřebnou energii na následné ničení. Odhodlání a germánská neústupnost se tu kropí nadhledem a melodiemi, aby dorostla do svébytného podání matadorů, kteří nehodlají ustupovat z kovem dlážděných linií. Mnoho letitých souborů uhýbá k rocku nebo se kloní ikoně Lemmymu. Ne tak Sodom. Ti jeho odkaz pečlivě cizelují a pokovovávají do vlastních květnatých ryteckých útvarů. Rytmika zatlouká pochybovače a Bernemann povznáší poslech v kvantech melodických vyhrávek k vysokému zážitku. Nejsou tak nablyštění nebo nasraní jako mládí v garáži. Staví na propracovanosti a schopnostech promlouvat jedovatě po svém, nikoliv jen recitovat jako nedávná retro thrashmetalová vlna, což činí ze Sodom opravdové strážce stylu.

V první polovině alba se nachází mapa stadiónových skladeb, které bych rád nazval pop thrash metal. Zde se snoubí původní ryzí prvky Sodom a čpící smrad bratrů Kreator a na mé poměry laciné popěvky. Příkladně u Caliguly se mi už skladba vcelku protiví. Na Sodom plytké a řekl bych až příliš podbízivé. Naštěstí se z průšvihu pánové dokáží vyhrabat právě díky své neúprosnosti a razanci, kterou do vínku skladbám přihazují vždy téměř včas. Nicméně čas je u třech až čtyřech písní ztracen a kvalita celku klesá. Grál současné tvorby pánové nacházejí řekněme u střednětempých promyšlených skladeb. Na houpavé jedovatě linoucí se melodie nabíjejí černé patrony za doprovodu blackových litanií. Díky sirnému zápachu se Sodom dostávají do hry v rovině zajímavosti. Hudba tak přináší patřičný hnusný neodolatelný poslech. Sodom se setkávají s nejedněmi matadory black metalu, do nichž montují svoji thrashmetalovou pravdu. A jakou! Toto se povedlo!

Po získání mé trvalé důvěry už Sodom pokračují v hlubokotažných rytmech, k dobru házejí melodie tahané ze samotného pekla a svým způsobem předkládají jednu hymnu za druhou. Sodom umějí kdykoliv vytáhnout zapamatovatelný refrén a nacpat ho do každé ze skladeb. Ale i extrémněji založení posluchači si přijdou na své. Vláčen za límec se kochám připravenými lahůdkami. Patriot Tom se kompozičně rozparádil a na thrash punkový odzemek nasune špinavý black a ze všeho vycouvá s akustickou kytarou. Slepenec? Dámy a pánové a jak náramný a mnohabarevný! A proč si neposlat pozdravy Slayer a Kreator a následně se neodpálit kytarovým sólem do nebe? Myslíte, že blázním? Ne, to jen Sodom mají kompoziční extázi, které se nemohu nabažit, byť slabé články mi nedovolují provolávat sláva. Škoda.