Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Asi nebude od věci si ujasnit, že Arkona, o které nyní bude řeč, není ta, jež je snad všeobecně známější a povědomější. Tato Arkona pochází z Polska a její existence je datována od roku 1993, přičemž ta profláklejší ruská Arkona vznikla až o deset let později. Pro věrné fanoušky black metalu však nebude toto jméno nikterak neznámé. Kapela má na kontě vskutku povedené kusy, kterým jsem svého času propadl i já. Ovšem čas odvál zájem a pozornost byla soustředěna pochopitelně jinam. Přiznám se totiž, že mne splitka a kdejaké kompilace z křesla zrovna nezvedají a upřímně nezajímají. Poslední vzpomínky tedy spadají až do roku 2003, kdy vyšla čtvrtá a do nedávna poslední řadová deska Konstelacja Lodu. Máme sice na krku počátek čtvrtého měsíce nového roku, ale vzpomeňme ještě událost z roku předchozího, kdy se na svět konečně vypravilo další plnohodnotné album Chaos.Ice.Fire.

Název desky by spíše zapadl do koncepce nápadů takových Revenge z Kanady, ale jisté je, že k náplni alba vcelku sedí. Možná že to pro mnohé bude již x-krát omleté klišé a vesměs zbytečné a pro jistotu přehlédnuté dílo. Zájem jistě neumocní ani samotný obal, který jednoduše vypadl z továrny na zlý black metal, ale jděme trochu hlouběji. Tato banda spadá do počátků devadesátých let, kdy se black metal těšil své slávě a největší kontroverzi. A této době a vnímání žánru zůstává Arkona věrna i po dvaceti letech. Pokud vás tedy nezajímá syrový svižný black metal s bzučivými kytarami, nemá smysl, abyste se obtěžovali poslechem něčeho takového, jako je Chaos.Ice.Fire. Já jsem zastydl a nestydím se za libování si v tomto pojetí hudby a s chutí žeru počmárané obličeje, hřeby, misantropii, odmítání všech hodnot a dalších atributů, nesmazatelně spojených s black metalem.

Už od samého prvopočátku je jasné, že Arkona neopustila své žezlo a na trůně sedí stejně hnusně jako kdysi. Možná že přibylo pár litrů prolité krve, možná, že na kůlu je o nějakou lebku navíc, neboť tempo zdivočelo a včely se staly agresivním organismem. Kdo hledá pomalejší kusy, uvolnění, oddych, budiž předem zatracen a v daných končinách nemá co pohledávat. Jedinou výjimku snad tvoří věc Zasypiając w strachu, která je o poznání pomalejší (střední tempo) než zbytek skladeb. Kapele se podařilo zachovat i ducha, řekněme, dobového soundu, kdy jistá špinavost svědomitě obestírá jednotlivé pasáže. Jakýsi duch tajemna bloudí mezi minutami a tu a tam se zjeví, aby bylo jasné, kdo je tu pán. Jde totiž o to, že kapela se nebojí použít i klávesy, kterými podbarvuje svou hudbu. Ovšem nestaví na nich ani jednu pasáž, to je třeba si uvědomit a pamatovat. Stěžejním bodem jsou pochopitelně kytary, kterým stíhá akorát tak bicí mašinérie.

Budu to říkat znovu, ale je to vážně svižné a rychlé dílo, které mile zapůsobí na pokřivené black metalové duše. Tito stoupenci mohou plesat radostí nad povedenou nahrávkou, která nenabízí nic jiného než tunu sypanic a vydařených riffů. Musím odhalit pravdu, že tahle nahrávka se mi líbí a přehrávačem jsem ji protočil nesčetněkrát. Však se také nemohu dočkat zastávky v rámci Chaos Is Coming Tour po boku našich vylétnuvších Inferno.