Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Epic Fucking Brutallity - jen tři slova na úvod a snaha vzít nahrávku vážně ve mně odumírá jako výplata po odečtu hypotéky. Tenhle pyšný titulek uvnitř bookletu něco napovídá o plané pýše, silných slovech vyrůstajících z nepodloženého sebevědomí a nadhodnoceném produktu. Album Casting Ruin, které je čtvrté v poměrně dlouhé historii kapely Solace Of Requiem (dál jen SOR), je dítkem všech těchto neřestí a jako takovému mu nepředpovídám dlouhý život.

SOR matou roztříštěným pohledem k nejasnému cíli. I po opakovaných posleších stále nevím, co se snaží říct nebo kam směřují. Je cílem ohromit komplikovanou hrou? Nebo si každý přinesl svoji trošku z domu a pak to prostě smíchali stylem děj se vůle boží?

Drobná intra patří k tomu čitelnějšímu, co album nabízí, ale vedou ke stejně nelogickému výsledku jako gró celé desky. Problémem je najít stabilní zábradlí, kterého by se člověk mohl při poslechu chytit a jež by ho vedlo na cestě k cíli. Poslech tak vypadá jako plácání se v louži, jejíž smysl do rána vyschne. Vzpomínkou mi zůstává vytrvalý randál sypaného štěrku střídající se s dutým tlučením na zamčená vrata. Že neotvírají je pochopitelné.

Míchanice černého a smrtícího kovu s přívlastkem heavy v případě SOR moc neladí. Přítomny jsou všechny zmíněné složky, ale mají problém spolu komunikovat. Hra je hodně technická, plná náhlých zrychlení stejně jako brzdných čar. Co chvíli nějaké sólo vyrazí na Don Quijotskou zteč, aby odvedlo pozornost od chaotické základní hmoty, která dusí všechny pokusy o zapamatovatelný výraz. Motivy se často nepotkávají a štafetový kolík co chvíli padá uříceným běžcům z rukou. Rychlost (nebo spíš zbrklost) vystihuje dojem, který mě při poslechu desky napadá nejčastěji. Jo a taky brzká únava. Sice vidíme, jak jsou chlapi schopní a rychlí, albu jako takovému to ale ani v nejmenším neprospívá. Vydržet poslech celé desky je obdivuhodný výkon.

Charakter chaosu nenapraví ani dětsky vyhlížející klávesy, spíš naopak. V soutěži dětských kapel z prvního stupně by mohly bodovat, ale v záležitostech pro dospělé těžce pokulhávají. Navíc v kombinaci s technickým zaměřením kapely se jejich zvuk míjí účinkem. Bohužel se s jejich použitím nešetří a nezbývá tak než žasnout nad „odvahou“ tvůrců něco podobného stvořit. Celou situaci nezachraňuje ani zpěv, který se snaží měnit tvář, ale chybí mu výraznější barva a zvuk.

Abych jenom neplival, hráčské schopnosti kapele nikdo neodpáře. Že se v tom mišmaši vyznají a že si ho jsou schopni vůbec zapamatovat a zahrát, i to ukazuje jisté umění. Bohužel cesta, kterou svými dovednostmi dláždí, je hrozně hrbolatá a nesjízdná, navíc míří do ztracena. Jistou míru zajímavosti musím přiznat skladbám Wading Into Mire a Pools Of Ablation. Hlavně druhá jmenovaná má charisma, které slabý dojem z celé desky trochu vylepšuje. Možná jen náhodou jsou obě až za polovinou hrací doby, od které se album zdá drobátko lepší, stojící za poslech. Druhá půle lepší prvé. Možná došlo k upuštění opratí „progresivity“ a chlapi se spokojili s průměrnou hrou, která je v jejich případě tou lepší alternativou.

Casting Ruin je marná a zbytečně komplikovaná věc, ke které se rozhodně nevrátím. V moři hudební nadprodukce zcela zanikne.