Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Solefald - Norrøn Livskunst

SolefaldNorrøn Livskunst

Jirka D.14.6.2011
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Panasonic SL-SX428 / Sennheiser HD202
VERDIKT: Srovnávat Solefald v rámci scény je s ohledem na jejich specifickou hudbu dost složité, v kontextu vlastní tvorby mi Norrøn Livskunst lehce pokulhává. A nebo spíš nepřináší nic zásadního, čím by přepisovali kapitoly hudebních učebnic. Pro fanoušky kapely je tahle deska povinnou záležitostí a potvrzením, že rychlík do stanice blázinec jede dál, pro ty ostatní může představovat zajímavé zpestření jejich denního chleba.

Ani už nevím, kdy přesně jsem pojal úmysl napsat recenzi na nové album Solefald. Asi v době, kdy ještě nové bylo, teď už se listopad loňského roku jeví přece jenom jako hodně vzdálený měsíc. Čas utekl a i když jsem svůj úmysl měl stále na zřeteli, vždycky se našlo něco, co bylo třeba udělat dřív a rychleji a tak jsem tuhle desku před sebou koulel jak jeden hodně známý brouk svou kuličku. Konečně jsem se dokopal...

 

Norrøn Livskunst překlenulo celkem velkou mezeru v rámci diskografie, pokud teda někdo nebyl plně uspokojen nezvyklým soustem Circular Drain. Dvojice alb Red for fire (2005) a Black for death (2006) byla v té době posledním, co tahle vykutálená norská dvojice vytvořila a od toho času se čekalo. Čekalo se o to víc, že na tyto dva počiny mnozí hleděli skrz prsty a směr, kterým se Solefald vydali, některým úplně nesedl – reakce se různily, někdo chválil první díl, další zase ten druhý a názorů měl každý plnou kapsu.

 

Tvůrčí duo Lars Nedland a Cornelius Jakhelln přichvátalo s novinkou Norrøn Livskunst se západem loňského roku a jak už z názvu alba či jednotlivých skladeb vyplývá, uchýlili se s jedinou výjimkou ke svému domorodému nářečí. Marně teď na klávesnici hledám přeškrtnuté „o“, asi budu muset kopírovat hehe. Je pravda, že podobným směrem se ubírá stále větší množství kapel, pro které byla dřív angličtina něčím zcela samozřejmým a stejně tak i nové party zkoušejí prorazit se svou řečí. Nechci tu spekulovat o „trendu“ či jisté „cizokrajné zajímavosti“ nebo něčem podobném, pravda je, že se mi podobný směr líbí, i když s texty si většinou neporadím.

 

Oněch skladeb je na albu celkem deset a rukopis Solefald je v nich zřejmý. Někdy mám pocit, jakoby je vůbec nezajímalo dění v hudebním světě, jakoby si řešili pouze ten svůj, odlišný, fantaskní a originální. Přemýšlím, jestli lze novinkové album shrnout a popsat v nějaké krátké a jasné větě a docházím k tomu, že se mi to nepodaří. Stejně tak, jak se proměňuje hudba, musel bych já nabalovat větu za větou a tvořit složité souvětí, u kterého byste na konci nevěděli, co bylo napsáno na začátku. Musel bych psát o pomalých a zamyšlených skladbách (Song Til Stormen nebo Eukalyptustreet), těch rychlejších, celkem přímočarých kvapících (Norrøn Livskunst či jakémsi zaříkávacím, drásavém díle Stridsljod) nebo podivných experimentech s hostující zpěvačkou Agnet Kjølsrud. Stejně tak bych se musel zmínit o naprosto schizofrenní Vitets Vidd I Verdi, jejíž úvodní část připomíná tropický amok a která je skvělou, expresivní jízdou do doby, než se objeví Agnet. Její přítomnost je pro mě zničující... Tep se mi zklidňuje až během poslední Til Heimen Yver Havet. Hodně si užívám pro Solefald typický prvek / nástroj, kterým je saxofon a který nahrál jako již tradičně hostující Kjetil Selvik. Jeho lehkost v páté Eukalyptustreet navíc umocněná klavírem je skvělá, zklidňující, poetická. Jde vůbec o nejdelší skladbu na albu a o jednu z těch hodně zajímavých, ať už z pohledu zmíněných nástrojů, či zakomponování chorálů, které atmosféru písně prohlubují a činí bytostně naléhavou.

 

Album se mi v prvních dnech a týdnech poslechu zamlouvalo celkem hodně, i když hostující zpěvačku jsem nevstřebal nikdy. Zamlouvalo se mi svižné tempo, kterým se nahrávka ubírala vpřed, i jeho občasné zvolnění a vytříbené změny nálad, které mě neustále nutili soustředit mysl na poslech. Přesto se časem proměnilo, jak už to někdy chodí, a těch výborných pasáží zůstalo přece jenom méně. Na hladinu vyplavalo několik předvídatelných částí a postupů, především v oněch rychlých pasážích, které jsou v kontextu Solefald už nějaký ten rok známé a zcela u dna mi stále leží vřískání Agnety Kjølsrud – tohle není avantgarda, to dokáže zkazit celý den.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky