Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tím pádem není  jednoduché naladit se na jimi rozpohybované vlny, které v divokých a nečekaných nárazech omývají psychiku nešťastníků, kteří buď jejich hudbě propadli anebo se o to pokoušeli. Jejich jméno bude jednou provždy na vrcholu pyramidy pokusného muzikantství a vynalézavosti nespojitelných pout. Pravdou však zároveň zůstává, že už je toho jen málo, co na letošním albu může překvapit. I Solefald holt mají nějakou hranici zásob a při tak rozšafném používání ingrediencí, jaké pokaždé předvádí, musí ruka nutně jednou sáhnout na dno krabice. Pak už nezbývá, než z toho několikrát použitého spíchnout něco nového.

Proto se mi při poslechu zjevují obálky předchozích desek a zapomenuté vůně se znovu ucházejí o pozornost. Jen pořadí útočících vjemů se mění. Přesto byl první poslech jako pokaždé šok. A protože Solefald nemám v pravidelném denním poslechovém plánu, vždycky mě překvapí, jaký maglajs Cornelius s Lazarem vytvořili. Chvilku trvá, než se přepnu z normálního módu do režimu pomateného lovce zážitků, ale postupem času jsem se i v případě novinky aklimatizoval a do nahrávky pronikl.

Nového není v podstatě nic. World Metal. Kosmopolis Sud (dále jen WM.KS), při jehož poslechu strávíte zhruba padesát vyčerpávajících minut, je komplexní přehlídka stylů a jejich často divoké spolupráce. K té jsou často nuceny a násilím tmeleny. Jako extrémní příklad zdánlivě nespojitelných prvků s gustem nabízím skladbu Bububu Bad Beuys, která je zpočátku parodií na raw black metal raných dob, na který stále celá řada lidí přísahá. V ní dochází k míchání zmíněné špíny a věrohodného třískotu garážových kanystrů od oleje s tanečním rytmem a typickým solefaldím skřehotem nachlazené vrány. Došlo ke spojení, ale je cítit, kde začíná a končí jedna myšlenka, aby ji vystřídala druhá. Sole-faldům ta do uší bijící nesourodost nevadí a násilím obě části sešili k sobě. To nejde brát vážně.

Na intenzitě neubrala ani nepřeslechnutelná obliba klávesových partů, spíš se místy snaží dosáhnout až nesnesitelného stupně umělé inteligence. Letošním trendem jsou ještě výraznější vlivy elektroniky a tanečních rytmů. Z karnevalové veselice jsme přenášeni pod blikající stroboskopy diskoték a zpět do hlíny orchestrálních polností, z přehlídky vůní, barev a pozlátka do ostrého boje o život. Disko nikdy nebylo moje parketa, i po letech cítím v téhle lokalitě nepokoj a pocit vykolejeného asociála s plavacím kruhem kolem těla.Tuhle trapnou situaci trošku zachraňuje zvuk normálního piána, na které se nezapomíná. A setkáme se i s novými členy souboru, třeba melodie hrané na dřevěný xylofon, nebo tóny flétny. Všechny jsou s citem vloženy do mastňáckých aranží.

Naštěstí se v balastu překlavírované smršti a lkaní kastrátů skrývají nevídané skvosty. Jsou to místa, kde zmíněný plebs přebíjí syrovější a tvrdší cítění jako ze starých časů, upřímně metalová fazóna. Taková String The Bow Of Sorrow je hodně ambiciózní skladba, která mě přesvědčuje, že Solefald stále mají na to hrát první ligu. Skutečně, tam kde se podařilo dostat na povrch klasickou řezbu kytar, se Solefald lesknou jako polití živou vodou a hudba má neskutečný šmrnc. Ve spojení s growlem by tahle avantgardní úderka mohla útočit na pozice deathmetalových veličin. Žádná poloha však nikdy netrvá tak dlouho, aby se dalo hovořit o nějakém výraznějším směřování. Lazare a Cornelius v tom mají takovej hokej, že sami určitě netuší jak pojmenovat svůj obor. WM.KS pokračuje v cestě složitým labyrintem nálad, technologických postupů a módních vlivů, kde si každý musí trpělivě najít to své.

WM.KS je průměrným albem v diskografii kapely. Z mého pohledu nemá sílu překonat díla Red For Fire / Black Fo Death, která bodovala nádherným zapojením smyčců a saxofonu a zároveň si zachovala sympaticky tvrdou tvář. Vrchol zůstává nepřekonán a jen s obtížemi držíme výšku.