Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když mi Honza Fastner z Lavadome productions před časem naznačoval něco málo o zbrusu novém projektu složeného z členů Et Moriemur, Mallephyr, Heaving Earth nebo Brutally Deceased (doufám, že jsem na nic nezapomněl) nazvaném Somniate, kteří se rozhodli zpracovat nesmrtelného Golema od klasika Pražské německé literatury, Gustava Meyrinka, dokonale mě nalákal. Fakt, že Somniate svůj debut The Meyrinkan Slumber nechali prohnat mixem a masteringem samotným BST (Aosoth, VI, The Order of Apollyon), moji zvědavost umocnil.

Kdo by čekal s ohledem na sestavu deathově technické běsnění nebo doom metalovou zasněnost, jak už i název může napovědět, pěkně by se pletl. Styl The Meyrinkian Slumber vychází z blackové černoty, disharmonie i kusu jakéhosi chaotického HC, nebo mathcoru jaký provozují třeba Plebeian Grandstand. Somniate ke svému dílu přistupují poměrně sofistikovaně. Lyrický koncept posluchače láká do Meyrinkovy Prahy plné kabaly a esoterických řádů či temně stísněného astrálu plného zlovolných monster a (ne)lidsky pokrouceného vědění. Nechci se zde zaobírat samotným mistrem, neboť předpokládám, že našinec je jeho dílem dokonale obeznámen. Kdo je jeho halucinacemi i tajuplným věděním nepolíben, nechť to napraví a minimálně Golema si přečte. Za přečtení ostatně stojí i jeho ostatní novely a povídky.

Album tvoří pětice songů, a přestože půl hodinu překračuje pouze o fous, jedná se o epické album plné různorodých zvratů, odboček a mohutných závěrů. Líbí se mi, že ačkoliv má The Meyrinkian Slumber jednotný ráz, jednotlivé skladby si razí každá vlastní cestu. Je znát, že se jedná o zkušené muzikanty, kteří s přehledem své dílo kočírují. Často složité kotrmelce podávají poslouchatelnou formou, se kterou posluchače vtahují halucinačními tendencemi přímo doprostřed příběhu.

Není pochyb, že naturel Somniate sálá francouzskou scénou. Příměrů k Aosoth, Antaeus atd. se nevyhnou, ale nijak mi jistá podobnost nevadí. Spíš naopak. Somniate se od každého z nich vždy jen odrazí a hrnou si to po svém. Celku udává ráz extrémní sypanice neúprosně tlačená na doraz a s ní spojený nahulákaný řev. Desce vévodí nespoutaná, místy dosti živelná energie a jakási oslavná atmosféra.

Je pravdou, že jsem si soundtrack ke Golemovi kdysi představoval odlišně. Tempo a nálada knihy je valivá, stísněná, divná a strašně pochmurná. Kdežto The Meyrinkian Slumber zní na první dojem divoce až surově. Každopádně je poslech prvního alba Somniate pastvou pro uši a neopakovatelným zážitkem. Album je napěchováno živelností, skoro až frenetickou bombastičností. V klidu snese srovnání se světovou, potažmo evropskou scénou. Pár slabin jsem zmínil, ale celkově jsem spokojený víc než dost. Doufám jen, že se nejedná o osamělý záchvat tvůrčí horečky a že bude nějaké příště…