Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pojďme se zasnít. Už pohled na obal desky, kde v dálce stojící rybář po pás ve vodě tiše zírá na hladinu a jeho tělo obeplouvá stejně tichá ranní mlha, nás k tomu nabádá. Když si pak Nekologii pustíte, ta fotka je tam pořád vidět, přestože se na ni už pár minut nedíváte. A to mě zaujalo. A taky to, že si rád dáchnu a různě pohrávám se světem, který máme v hlavě každý jen jeden a každý trošku jinak.

Dneska je strašně in říkat - ten pocit, když... Tak ho trochu obejdeme, protože Nekologie je nahrávka, která si umí s pocity docela věrně pohrát a neopakuje jak oslík to, co říká každý druhý. I když nejde úplně do maxima a netrvá na tom nahlodat nitro zásadním způsobem, to mile pocitové v ní je. Nekologie je hodná hudba. Abstraktní, ale příjemná. Pocity umí vyvolat sama, čímž bychom mohli doopravdy začít. Zachytí vaši představivost a nenásilně ji přesouvá po známých i neznámých místech, kde se dá v klidu snít, snídat, anebo potmě procházet město, kde člověku dělají společnost jen pouliční lampy a chuť si vymýšlet. Jen tak si jít, nechat se vést, nemít čas se soustředit na nic jiného, než na náladovou mozaiku, která si sama řekne, co potřebuje a co je schopná předat. A kdy s tím přestat. Musím říct, že to funguje. Jak ta chůze po městě, tak snídaně s výhledem ven za město a funguje i to předávání a jeho přestávání.

Nekola je kapela z Kopřivnice a ráda si dělá věci po svém. Elektronicky, klidně, audiovizuálně. "Můžeme začít, zavřete oči. Seďte klidně, já už teď pustím magnetofon". Přesně těmito slovy Nekologie začíná a hudebně se rozjede elektronika s přesahy do světa psychedelie a jen lehce najazzlé komunikace skrz zamlžené vzkazy na trase pop - alternativa - chillout. Všechno jsou jen atomy, ale vznáší se prostorem spolu s dalšími nástroji a samply. Svůj prostor k vyjádření dostanou pozouny i klarinet a taky zakomponování po různu sesbíraných úryvků z filmů. Pasáže z Osady havranů zní v Kouři z dýmky vyloženě šamansky.

Sníme, meditujeme, ale taky uvažujeme. Nekologie není plochou kolekcí, kdy stačí jen zavřít oči a spát. Jsou tu barvičky a když se objeví možnost se některé dotknout, tak proč to neudělat. Vznášíte se, ale pokaždé trochu jinde. V dávné minulosti, někde kolem nahusto nasázených paneláků Kopřivnice a taky kdesi v nereálnu, které možná teprve přijde. Mimozemské i pozemské je tohle odlehčení proudící kolem nás. Nekologické. Ve Vidí nás se přidá na tempu, na až skočné náladě, ale hlasy venku jsou pořád v mlze a i když noha hopsá a hlava kýve, tak tělo pořád bdí. Jen se u toho trochu víc kření.