Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Bombs From Heaven - We call the world!!!

Bombs From HeavenWe call the world!!!

Jirka D.1.3.2013
Zdroj: CD-R, 4-panelový digipak (# BRR 004), promo
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Deska celkově nepůsobí špatným dojmem, její přímočará energie se přijímá snadno, ale faktem je, že skladatelská jednotvárnost časem na lesku nepřidává.

Kapela Bombs from Heaven (BfH) patří podle serveru Bandzone k těm, na jejichž budoucnost si lze vsadit. Brněnské bomby se představili na BZ showcase přehlídce začátkem prosince 2012 v Praze a řízením různých okolností, kterým nerozumím, se ke mně dostala zhruba v té době jejich nahrávka „We call the world!!!“.

 

Vzpomínkami jsem se s touto deskou vrátil do dob mého pubertálního mládí, protože podobně střižený punk rock jsem (kromě dalších žánrů) poslouchával někdy té době. Tehdy jsem o Rancid, ke kterým je kapela přirovnávána asi nejvíc, zavadil jen zběžně, nejčastěji jsem sjížděl Bad Religion a občas i další kapely, jejichž jména jsem ale dávno zapomněl. Hudba je to jednoduchá, přímočará, jedna skladba konstruovaná stejně jako ta další, což je v šestnácti největší výhra a za dvanáct let jen úsměvná vzpomínka. Tímhle klíčem lze přistoupit i k dnešní desce a s provoláním o bezúčelnosti takového bytí ji smést ze stolu, ale něco podobného by k muzice BfH nebylo fér.

 

Album je dobře zvládnuté především po instrumentální stránce - rytmika funguje jednoduše, spolehlivě, energicky a především funkčně, což by mělo být pravidlo u jakékoliv punkové kapely. Velmi příjemně jsou poskládány kytarové party (aranžovalo se pro dvě kytary), jejichž nápaditost je místy víc než povedená a jejich dialogy nemají problém utáhnout posluchače na vařené nudli. Do tyglíku dobrých dojmů přidávám i aranžérskou hravost a zapojení dalších nástrojů – Jimmi skladby obohacuje o poetiku foukací harmoniky (jen nevím, proč je uvedena jako „harph“) a absolutně odzbrojujícím dojmem působí banjo v šesté „Let’s go!“ ... kántry jako víno, smekám.

 

Mezi méně povzbudivé dojmy patří především vokální projev, který má v první řadě problém s angličtinou a v druhé sám se sebou. Někde jsem četl, že podobně (ne)zvládnutá angličtina je svým způsobem sexy, asi jako když se africký student snaží mluvit česky stylem „dóbry ten, dvoje pifa, prósim“, osobně mi ale ten český dialekt v anglických zpěvech nešmakuje. Obsah textů je nutné pochytávat za pochodu, v úsporně řešeném, expresivním digipaku uvedeny nejsou, ale vzhledem k jejich jednoduchosti není zas takový problém pochopit, že se hodí k páteční pijatice víc než čajovému rozjímání. To není výtka, přece jen posloucháme punk rock a tam rezervace na jméno Goethe nemá co dělat.

 

Deska celkově nepůsobí špatným dojmem, její přímočará energie se přijímá snadno, ale faktem je, že skladatelská jednotvárnost časem na lesku nepřidává. Stopáž krátce přesahující půl hodinky je naprosto akorát, přesto se mi ke konci poslechu vkrádá na mysl stín pochyb doprovázející některé slabší kusy.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky