Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Neměl jsem  moc  chuti babrat se v těchto vodách, ale nakonec jsem vzal kapelu Souldrainer na milost a připustil si jejich zbrusu nové album k tělu. Předchozí  veskrze špatné závěry jsem hodil za hlavu a nechal vytrysknout pramen naděje na lepší umístění. A když se postupem času ukázala tato naděje jako lichá, ani mě to nijak zvlášť nepřekvapilo. V duchu jsem tušil, že tohle není kapela překvapivých zvratů a zásadních alb.

Se stylem vrostlým pod kůži se jen těžko šibuje a Souldrainer se o to ani nesnaží. I po letech věří na drsnou vizáž v kontrastu s výrazně melodickým nánosem, který jako cukrová krusta tlumí kyselost nezralého citrónu na okraji sklenice. Asi už bych se zdráhal nazvat to death metalem, ale to je problém mnoha dalších, kteří jaksi vyšuměli a ztratili původní mapu k pokladu.

Přínos aktuální desky hodnotím jako minimální, ale oproti minulé tragédii se podařilo udělat kousek práce. Ten toho sice moc nemění, ale budiž. Architect mi přijde tvrdší a více „zlý“. Je to trošku vtipné mluvit o zlu v souvislosti s touhle bandou, která se válí v melodických peřinách, ale berme v potaz, že porovnávám s o tři roky starší záležitostí, která lepila jak cumel. Viděno touto optikou kapela trochu přitvrdila a pokusila se pohnout s tupými aranžemi předchozí desky. Tuto snahu je třeba pochválit a uznat, že k několika krůčkům vpřed došlo. Zázraky ale nečekejte.

Souldrainer navštěvovali švédskou školu poctivě, bez absencí, což s sebou nese všechny klady i zápory. Určitě neodbyli techniku, s nástroji si rozumí, ale chybí tomu neméně důležitá věc a to invence při skládání a drobet originality. Asi se bez reptání nechávali ládovat vědomostmi, aniž by sami zapojovali vlastní mozek a fantazii. V porovnání s vrcholnými představiteli žánru tak jde o slabý odvar, který omlouvá jen láska k tvorbě jako takové. Nenáročného posluchače album možná potěší, jeden poslech se zvládnout dá, protože to není  vyloženě „hnusny“. Ostřílený světák jako pan Libíček či Sovák ať sáhne jinam.

Největším mínusem desky je šablonovitost, která vyzařuje z každé noty. Jeden mustr a jedeme, lidem se to bude líbit. Banalita ze skladeb sálá žárem neslýchaným a kouzlo prvních objevů a průzkumných akcí tak bere za své. Všudypřítomné klávesy hrající v tom nejzákladnějším rejstříku mě po chvíli doslova serou a jen silou vůle se nutím všechno doposlouchat až do konce. Proto desku odkládám na smetiště stovek podobných záležitostí. Líto mi to není, já jsem pán a zákazník a tohle je gothaj, ne poličan.