Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Spock

Spock's BeardBrief Nocturnes and Dreamless Sleep

Sarapis23.5.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: mp3 player Philips + AKG K44
VERDIKT: Při poslechu se mnohdy cítím jako ten rybář na obalu. Lehce se vznáším, napůl sním, napůl bdím a nikdo mě neruší a neptá se, proč na háčku nemám návnadu.

Pokračuji ve svých restech z loňska a po skvělém albu Protest The Hero zde prohodím pár slov o neméně vydařené desce progresivistů Spock’s Beard “Brief Nocturnes and Dreamless Sleep”. Desce, kterou v některých ohledech řadím dokonce ještě trochu výš.

 

Byť označuji oba soubory jako zástupce progresivní kytarové hudby, nacházím mezi nimi jen nepatrná pojítka. Instrumentální mistrovství, čich na melodie a kompoziční vyzrálost, to sice nejsou zanedbatelné spojovací články, ale pokaždé z toho může vzniknout něco trochu jiného. A protože Kanaďané nezapřou punk/hardcorové kořeny, které proplétají s vymazlenými atributy progu, a Spock’s Beard následují konzervativnější linii a nebojí se poukazovat na své sympatie vůči Genesis nebo Yes, nakonec obě nahrávky opravdu jiné jsou. Mimoto Protest The Hero okupují převážně metalové území, zatímco Spock’s Beard jsou tak nějak na hraně rocku a metalu.

 

Na hraně je podle mě také ono ustálené užití výrazu progresivní v souvislosti s touto americkou skupinou. “Brief Nocturnes and Dreamless Sleep” vás neočaruje něčím tak progresivním, že by vás to uzemnilo svým popřením stylových tradic, natož něčím avantgardním. Kapela má svůj styl vycházející ze starých učebnic (nadále zrajících a čím dál moudřejších!) a působí malinko nekonfliktně. Jenže je to všechno tak DOBRÉ, že mě při poslechu pojem archaismus nenapadne ani v tom nejméně negativním smyslu. Užívají zakonzervované postupy s neomezenou trvanlivostí, takže konzumovatelné kdykoli a vždy delikátní. I bez dřívějšího výhradního skladatele Neila Morse (na tomto albu sáhnul do strun v jedné skladbě a přispěl několika notami, jsou to pořád kámoši) nemají Spock’s Beard ani na páté studiovce po rozchodu nouzi o nápady a i tentokrát se mohou pochlubit nahrávkou, která má smysl a zároveň sílu jej neztratit ani po letech.

 

Album je otevřené a přístupné i méně “trpělivým” posluchačům, stačí mrknout na stopáž nahrávky a časy jednotlivých skladeb. Jeden (skoro) epos až v závěru, jinak poměrně schůdné časy, takže fanoušek takových Transatlantic by si stihl uvařit i vyprat. V půlce nahrávky na posluchače dokonce vyskočí rádiová píseň “Submerged”. No, ne v každém rádiu by našla pochopení, ale její melodie jsou rozhodně velmi chytlavé. To se dá říci o většině alba - slabší momenty ve stínu zářících chvil zcela zanikají. Pokud tedy vůbec na nějaké slabší vteřinky dojde, sám mám příjemné pochybnosti.

 

Skladby plynou s přirozenou lehkostí a bez nátlaku se dostávají do hlavy, jakoby už tam někdy byly a teď se jen připomínají. Takový pocit občas zažívám u nahrávek, které si pak roky ordinuji bez omrzení. Líbí se mi použití zvuku hammondových varhan, hned na mě dýchne atmosféra alb starých dinosaurů. A samozřejmě hlas Teda Leonarda, to je naprosto špičkový výkon. Když si třeba pustíte “Afterthoughts”, vícehlasá pasáž vás musí ohromit. A nejen ta, určitě si toho najdete více. S tou "rezavějící progresivitou" to zkrátka nebude tak horké. A kdyby ano, kvalitou alba vychladne.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 23.5.14 10:51odpovědět

Jako fanoušek Transatlantic dodávám, že u takové hudby se ani nestíhá vyprat, ani vyžehlit. Třicet minut na jednu skladbu přece není tolik :)

Sarapis / 23.5.14 11:49odpovědět

:)No to není, ale když si třeba dám tuhle desku, tak si ještě v klidu nachystám sváču a spím jak mimino. Kdežto když jsem si nedávno pustil "Bridge Across Forever" od Transatlantic, tak bylo hodin jak na kostele a úplně mě to vyšťavilo, takže ráno sámoška:)

Radek / 23.5.14 12:42odpovědět

Upřímně? Já ty Transatlantic fakt nedávám. V délce skladeb se prostě ztrácí skladba jako taková, zní to sice všechno pěkně ale je to roztahaný jako kráva. Mám radši "stručnější" nadupaný skladby, co se vejdou třeba do sedmi - osmi minut než půlhodinovou epopej. Ale co posluchač, to názor.

Jirka D. / 23.5.14 13:51odpovědět

Právě v těch dlouhých kompozicích se kapela vyjádří v celé své kráse :) Třeba skladba "Kaleidoscope" z aktuálního alba (k jehož recenzi se snad už konečně dokopu) je prostě majstrštyk se všm všudy. U dřívejších desek jsem taky občas dumal nad smyslem, ale letos kapela vyrostla do krásy.

Ruadek / 23.5.14 8:27odpovědět

Je to dobrá parta, nejradši mám zatím desku Feel Euphoria s lehkým příklonem k retro elektrifikaci Kraftwerk (Ryo Okumoto a téměř veškeré jeho party na desce). Spock’s Beard patří ke špičce žánru, o tom není pochyb.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky