Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zařadit Spock’s Beard mezi špičku progresivního rocku není nic, co by mělo příznivcům tohoto spletitého žánru činit potíže. Kapela nahrává vyrovnané desky, jezdí po světě a s personálními problémy na citlivém postu hlavního zpěváka se vždy vyrovnává tak, že nakonec není poražených. Třeba odchod Neala Morseho v roce 2002 kapele vaz nezlomil - Nick D’Virgilio se tehdy své nové role ujal s přehledem. Stejně tak “nahrazení” D’Virgilia Tedem Leonardem z Enchant v roce 2011 dopadlo bez ztráty akcií, zvlášť když na osiřelou bubenickou stoličku usedl šikovný Jimmy Keegan. Před “The Oblivion Particle” ale naštěstí k žádným změnám nedošlo, a tak Spock’s Beard šlapou dál cílevědomě kupředu a nenuceně vystavují na odiv svoji jedinečnou všestrannost (kdo byl třeba v říjnu v Brně, ví, o čem mluvím).

V roce 2013 vydali parádní desku “Brief Nocturnes and Dreamless Sleep” (naše recenze) a když jsem se dozvěděl, že se blíží novinka “The Oblivion Particle”, nelenil jsem a dva roky starou fošnu jsem si opakovaně připomněl. Příjemné ohlédnutí do nedávné minulosti se stalo základem a otevřenou náručí pro aktuální hudební dílo pánů Bradáčů. Paradoxně se ukazuje, že Spock’s Beard novým albem přeskočili předchozí počin a vrátili se zpátky nejen ke svým starším nahrávkám, ale vůbec k progresivnímu rocku s bohatějším letokruhem. Především rejstříky kláves jakož i témata, která otevírají jsou spíše než vzdušné zasněnosti “Brief Nocturnes…” blíž sedmdesátkové hravosti velkých jmen jako třeba Yes nebo Rush.

A i když proti hravosti se stupnicemi a matematicky poskládaným notám nemám výhrad, předloňská poloha Spock’s Beard mi byla přece jen trochu bližší. Silné melodie ruku v ruce se suverénním přednesem a kompoziční zralostí mě příjemně kolébají dodnes. Do jisté míry nacházím tyto elementy i na novince, ale zároveň na ní nalézám momenty, které mi nejsou ani po mnoha společně strávených chvílích tak úplně po chuti.

První polovina nahrávky je silná a návyková. “Tides of Time” je úvod, jak má být - klasická skladba kapely v tom nejlepším slova smyslu, křivka dění se přelévá jako rozbouřené moře a když v druhé půli skladby zazní riff jako z progrockového nebe, vzrušení je na maximu. Druhá “Minion” je možná ještě chytlavější, ale to, že se mi zpívaný refrén časem mírně zprotivil beru jako takové malé varování, že není všechno zlato, co se třpytí. Mráček je to zatím však jenom ojedinělý a hned k následující “Hell's Not Enough” nemám výhrad. V některých momentech mi připomíná Uriah Heep, ale když dojde na vrchol refrénu s razantějším příspěvkem Alana Morseho, jsme zpět na americké půdě. Příjemným překvapením je zpočátku triviálně působící “Bennett Built a Time Machine”, kde se ústřední pěvecké role ujal Jimmy Keegan. Jiná barva hlasu dodává skladbě osvěžující aroma a střední instrumentální pasáž perfektně vykresluje zadané téma - cestování v čase pro soukromé účely. Vyvolává-li hudba ve vaší fantazii až filmové obrazy, znamená to, že jde o trefu do černého. A taková je “Bennett Built a Time Machine” vlastně úplně celá.

Minimálně od “Get Out While You Can” se začíná dít něco divného. Skladba má skvělý start, rozjíždí se zvolna a tajemně, rozmanité zvuky a plnotučné aranže slibují velké věci, ..... které ale nepřijdou. Napětí se rozpustí v obyčejném rockovém popěvku. Jakoby naopak je to u “The Center Line” - píseň je lehká jako pírko, uvolňuje svalstvo a roztahuje póry, jenže je ohraničená otravnou klavírní etudou. Na to si už asi nezvyknu. Přijímám postupné přechody mezi nesourodými náladami, vnímám a obdivuji skladatelskou odvahu, která je spouštěčem těchto výzev, nicméně například na této skladbě mně to opravdu leze na nervy. Co s tím?

Závěr alba ztělesněný skladbami “To Be Free Again” a “Disappear” je jen vyústěním zvláštní proměnlivosti a nevyrovnanosti některých kompozic. Prvně jmenovaná začíná úžasně, ale pak se zase něco zlomí, jakoby drhla převodovka. A "Disappear" není tím pravým závěrem, který by odměřil další hodinovou dávku. Zkrátka silné momenty jsou střídány dušnými postupy a nedokončenými kličkami, lehkost se prolíná s těžkopádností, zajímavé si podává ruku s nudným. A tak to nejlepší opakovaně nacházím v první polovině alba, kterou dohromady s dosud nejmenovanou “A Better Way to Fly” poslouchám uvolněně a odevzdaně. Kafíčko, sluchátka a perte mi to rovnou do žíly. Celá deska v tomto duchu, to by byl majstrštych! Ve skutečnosti to vidím na tříčtvrteční spokojenost.