Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sedmnáct let na scéně. Nebudu si hrát na znalce a rovnou přiznávám, že s kapelou Smutný Karel, jejíž jméno bylo prý inspirováno Karlem Hruškou (asi tím zpěvákem z Národního), jsme dosud neměli tu čest a že její nové dvojalbum se ke mně dostalo poměrně klikatými cestami. Ale dostalo.

Na webovkách kapely se dočtete něco o její historii, něco o členech souboru, něco o počtu vydaných desek, a taky něco o tom, kolik toho má odehráno a s kým vším se potkala na pódiu. Kromě očekávaných nebo prostě jen souznících jmen dojdete třeba i na moje oblíbence Biohazard, což zní v kontextu tvorby Smutného Karla trochu exoticky, ale pro vlastně proč ne. I ovečka s vlkem můžou být kámoši.

Asi už by stálo zato přiblížit, o jaké muzice se tu vlastně bavíme. Kapela sama uvádí k svému jménu dovětek „psychedelic rock music“ s odkazy ke Grateful Dead a The Allman Brothers Band, což z pohledu mé zkušenosti s dvojdeskou „Double Dead“ může být minimálně zavádějící. Autorské první album začíná hard-rockovou instrumentálkou ve stylu, jakým se v poslední době prezentovali například Black Country Communion či Joe Bonamassa na sólové dráze. Ty Hammondky jsou fakt bezva, nejen tady. Skladby Rybář či U sklenky vína by bez problému zapadly mezi pomalejší kusy desky „Nikdy nic nebylo“ od Sto zvířat. A taková Chci tě blíže mít má minimálně zabarvením vokálu hodně blízko k Váněho Progresu. Ostatně Progres by při poslechu „Double Dead“ napadl asi nejednoho z vás, a to nejen při poslechu zmíněné písně. Z celkového pohledu jde prostě o rock, místy trochu hard a většinou šmrncnutý hodně do blues a do pohody. Z ještě většího nadhledu jde o český bigbít.

Už jsem zmínil fakt dvojdesky, takže snad jen ještě dovysvětlím, že album první je autorské a to druhé je souborem coverů. Vydáním jde o dvě samostatné a lehce barevně odlišené jewel krabičky (proč nedošlo ke spojení do jedné pěkné?) s prapodivně nepovedenou grafikou (což se ostatně - při pohledu na diskografii - táhne celou historií kapely), jejíž titulní motiv je asi tím nejzajímavějším z toho všeho. Vnitřek je bída a nouze a důvod se tam pro příště vůbec nedívat. Celkové provedení je slabé, zvlášť s ohledem na to, jaké možnosti se podobně poskládaným dvojalbem nabízejí a hlavně jaké možnosti nabízí dnešní doba. Promarněná šance? Určitě ano.

Výše uvedený žánrový a cosi jako inspirační rozptyl má za následek poměrně snadnou rozpoznatelnost jednotlivých skladeb, které napomáhá i jejich různé autorství napříč kapelou, a navíc i sice nijak zajímavé, ale rovněž nijak tragické české texty. Na přednes v angličtině dochází až na albu předělávek a až tam lze pochopit, proč byla volba českých textů rozumná. Společný pro všechny písně je slušný řemeslný (především hráčský) základ, ale stejně tak i poněkud ospalý a neprůbojný pocit z nich. Nahrávka se vpřed ubírá v pomalejším tempu a navzdory rockovému potenciálu mnohdy připomíná spíš nekonfliktní hudbu do kavárny lepší cenové kategorie. To není výtka, jde čistě o to, že mnohem bližší je mi energičtější projev třeba ve stylu Bínových -123 Minut, když už chceme zůstat v žánrových mantinelech.

Stejně tak trochu váhám s onou psychedelií, která na mě vykukuje až v závěrečné instrumentálce Dead Man, ale možná jde spíš o to, že můj náhled na psychedelii vznikal o poznání později. Ale ani to není rozhodující. Pro mě je zásadní fakt, že nahrávka nijak netáhne, nemá vnitřní sílu a vytváří spíš dojem, že si všichni zúčastnění plní svoje sny nastartované obdivem ke svým idolům, živené následným předěláváním jejich skladeb a zakončené vlastní tvorbou. Ta ale zůstává zakořeněná kdesi daleko v minulosti (což by nijak nevadilo), ale už neobrůstá vlastní a čerstvou iniciativou, která by zdravému základu doplnila přidanou hodnotu odrážející osobitost kapely a letopočet v kalendáři. Nic takového neslyším a právě proto Smutného Karla odkládám. Svou neprůbojností mě uspává.