Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Stairway Maze - Kelevra

Stairway MazeKelevra

Victimer1.1.2020
Zdroj: CD digipack // promo od labelu
Posloucháno na: notebook / minivěž
VERDIKT: Elektronický projekt ze severu Ruska, který plní co si předeslal. Pocit duševní izolace a nástrahy moderního světa jsou všude kolem nás. Nemožnost se vymanit roste.

Elektronický underground Aliens Production nespí a dává o sobě znovu vědět. Za jeho poslední návštěvou stojí práce Denise Tverdokhleba, uměleckého samotáře z ruského města Petrozavodsk. To on pohání neživé ústrojí Stairway Maze a jeho atmosféricky temnou němou tvář. Tento projekt předloni vypustil do světa svou první nadílku Hollow Spaces, aby na podzim 2019 přišel s pokračovaním. Stairway Maze plně odpovídá zaměření Aliens, produkuje instrumentální muziku na pomezí IDM / EBM a pár dalších prvků, jehož finální provedení lze považovat za smyslné.

 


V popředí je atmosféra a silná pocitovost svádící k navození potřebné nálady v důvěrně známém prostředí znamenajícím past. Žádné další překvapení nečekejme, tohle je druhý díl neuskutečněné cesty z města. Kelevra je druhé album souboru a emocionální koláž deseti songů, jež povznáší i ubíjí zároveň. Je v nich naděje spjatá s bezvýchodností situace, posmutněle pulsující romantika schovaná za zdmi panelákových monster, které trhají veškeré představy na únik z jejich dosahu ve dví.


Kelevra je náladovou kolekcí, jenž sebou nenese nic nečekaného, ale její zpracování umí rozproudit emoce. Vidění, které běžně nevidíte a vnímání ve stavu zavřených očí. Je to políček moderní době s využitím všech dostupných moderních prostředků. Paradox? Symbolika. Je s potěšením, že Denis nenechává svou hudbu ustrnout v jedné poloze, ale snaží se ji posouvat a nechat nakouknout do různých poloh a sfér. Jako třeba v lehce orientální Hail to Barbarians s doprovodným ženským vokálem a bubínky. Ženský vokál je slyšet i v osmé Follow The Blind. Já pak tradičně ulítávám na těch tvrdších kouscích, jako je třeba Anomaly a The Chase, ze kterých jdou víc do popředí EBM prvky.


Vedle těchto skladeb jsou osudem alba ty nejchytlavější - v mém případě jde o dvojku X a Frostbite. Kromě jednou zmíněného zpěvu čekejme jen pár klasicky zabudovaných filmových dialogů a nechme hudbu hudbou. Ta plyne a snaží se vyvolat správné emoce. Musím říci, že Stairway Maze je projekt, kterému se to daří trochu nenápadně. Mé pocity z nahrávky nejsou nijak významné, ale snažím si ten pocit směsi zmaru a naděje osvojit.

 


Stairway Maze na svém druhém albu tiše i důrazněji pulsují a nechávají nahlédnout do svých beze slov vyvolaných otázek. A nechat vás zkusit odpovědět. Je to docela křehký vztah, jak album Kelevra samotné, tak ten můj k němu. Parametry šlapavé náladové elektroniky splňující dílko, radost a náklonnost v jednom, bariéry exkluzivity však neprolomeny.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky