Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Stangarigel - Za striebornou horou

StangarigelZa striebornou horou

Garmfrost19.1.2026
Zdroj: CD
Posloucháno na: Pioneer PDS602, Pioneer A339, Elac EL60
VERDIKT: Ze Stangarigel je znát, že jsou vášnivými vypravěči i zapálenými metalisty, které od jejich fantazií nezdržuje špatné řemeslo. Našli si svou cestu, řekl bych, že od svých vzorů na severu se vrátili domů na Slovensko, a klidně se sami mohou stát inspirací.

Slovenské Stangarigel jsem si oblíbil hned s jejich prvotinou Na severe srdca, které ke mně promlouvalo magickou krásou lesů, hor a starého norského black metalu. Stangarigel tvoří dvojice Lesodiv a Stalagnat. Za jménem Lesodiv se ukrývá dobře známá persona Adam Sičák (Malokarpatan, Remmirath nebo Krolok), který v Stangarigel hraje na strunné nástroje, klávesy a syntezátor. Stalagnat je zpívajícím bubeníkem, který informace kolem sebe tají. Na novém počinu Za striebornou horou oba pány doplňuje na syntezátory Lord Vrajitor, kterého můžete znát z Warmoon Lord nebo Old Sorcery.

 

Zakomponování hry Lorda Vrajitora je beze sporu obohacením tvorby Stangarigel, nicméně na výsledném znění nic nemění. Je obdivuhodné, jak se kapela v krátkém čase na úzkém prostoru dokázala vyvinout. Pánové si svůj rukopis zachovávají, postupně jej však rozvíjí o nové podněty. Zatímco debut hřál na srdci každého milovníka prvních alb Satyricon či Ulver, už EP Metafyzika barbarstva překvapilo syrovějším stylem, středověkým naturelem a lidovými nápěvy. Za striebornou horou spíše poukazuje na styl debutu. Je však mnohem květnatějším a melodičtějším. Povšimnout si lze, vedle syrového black metalového drásání heavy metalových vyhrávek, i lidových nápěvů. Syntezátory jsou tentokrát takřka na stejné úrovni jako kytary, basa si mnohdy bere hlavní slovo, takže místy jsou kdesi v povzdáli ke slyšení heavy metalové odkazy.

 

stangarigel

 

Obdivuji, jak silnou atmosféru dokážou ve svých kompozicích Stangarigel vykreslit, aby nebyla prvoplánová a posluchač ji dokázal nerušeně procítit. Black metal v rukou Stangarigel není o extrému, míří takřka na romantickou strunu, která dokáže být dokonale krutou. Z romantiky melodií Za striebornou horou teče krev a hoří vatry.

 

Po zpěvné V sedemdesiatej siedmej krajine jsem čekal, že zůstaneme v lesním tichu, kde vládnou nehmotné entity, zvěř a šum větru v listí… Žulové tvrdze tatranských šarkanov přes příjemně mystickou lyriku mísí dravost s rockovou zemitostí a folkovou zpěvností. Nádherná Kde kladivá obrov rozmetali hory se duchem vrací Stangarigel k oněm Ulver a melodiím, ze kterých mrazí až na kost. V takovém duchu se ubírá zhruba celé album. Podmanivé melodie, výtečný krkavčák a vskutku vynikající hravé bicí rytmy obohacené o různorodé vlivy drží pohromadě, nic se nikam nerozchází, nikdo si na nic nehraje. Vše funguje pro celek. Jste schopni spatřit ježibabu, draky, užívat si příběhy ze starých pověstí a mýtů, a přitom si stále můžete pořádně zařádit u dobrého black metalu.

 

Rád bych rovněž zmínil poutavou grafiku od Radoslavy Vančové se skvostnou čarodějnicí i lesní fotografií kapely. Modrý odstín obálky je velice příjemný. Album zdobí dobře padnoucí produkce, za kterou stojí Trollhorn, což není nikdo jiný než Henri Sorvali z Fintroll nebo Moonsorrow, a který je vyhledávaným producentem (Bythos, Fintroll, Horna, Impaled Nazarene a spousty dalších neméně ikonických kapel). Henrimu se podařilo zachovat ráz Stangarigel a vytáhnout jejich přednosti. Zvuk je stejně syrový i průzračný jako hudební složka.

 

Ze Stangarigel je znát, že jsou vášnivými vypravěči i zapálenými metalisty, které od jejich fantazií nezdržuje špatné řemeslo. Našli si svou cestu, řekl bych, že od svých vzorů na severu se vrátili domů na Slovensko, a klidně se sami mohou stát inspirací.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

sadsu / 21.1.26 7:10odpovědět

Super recenzia. Bubenik/spevak je stary bubenik/spevak Remmirath. Za striebornou horou je skvely album, skoda, ze tak nejak zapadol a nedostal sa k viac ludom.

Garmfrost / 24.1.26 9:33odpovědět

Děkuji za zpětnou vazbu. Já si tím nebyl jistej, tak jsem tohle info raději vynechal. Album je výtečný a přeju mu, aby se dostalo k těm, co ho umí vychutnat.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky