Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Heidi S. Tveitan se rozhodla pro pátý platný pokus na už zaběhlé adrese STAROFASH, rozhrnula závěsy, vypila šálek ranní kávy a uznala za vhodné, že není nutné mít nablízku manžela za každou cenu. Stačí si vyjít se psem do podmanivě působící norské přírody okolí Telemarku, vše si vyfotit jak do svých přenosných udělátek, tak do vlastní hlavy a pracovat s vizuálním dojmem pomocí stroze elektronické hudby. Proměnlivé počasí a střídající se roční období nahráli očekávání, aby album bohatlo na své barevnosti a dalo nahlédnout do specificky aranžované nahrávky. Čekat opak by bylo pošetilé, ovšem výsledek nic světoborného nepřináší.

Nové album STAROFASH není vypiplanou příručkou s podrobným návodem, jak má znít moderní elektronická deska, jako spíš hudební omalovánkou zachycených obrázků s trochou vnitřních tužeb. Nejde se ani na moc pod povrch, není to na pořadu dne, prostě se kreslí, něco s větším zaujetím, něco jen tak pro pobavení. Hudebně se nacházíme v prostředí prosté elektroniky s udusaně primitivními rytmy, kterým dělá protipól neoklasická vzletnost nad patosem kýčovitě znějící temnomantiky, snovým prostředím ambientu a pár podivnostmi. "Ghouleh" umí příjemně zahřát, umí i příjemně zchladit, ale spíš jako led, kterým si hladíte zpocenou tvář, než abyste dleli v mrazáku omotaní spoustou dek. Vše je lehké jako pírko a jako pírko vše také útočí na naše smysly. Jen je pošimrá a letí zase pryč. Víc není dobré chtít, protože to zkrátka nepřijde.

Dalo by se říci, že jde o střet neoklasické smetánky rodu šlechtického a modré krve na počkání s obyčejností života, kdy je hezký hned první pohled po probuzení. A pokud tento první pohled směřuje ještě do lesy omotané tmy, člověk prostě touží podívat se blíž. Ať už si potom tento zážitek přehraje v klidu domova jakkoli a po svém. Minimalismus střídajících se ročních období působí chvíli kouzelně, na chvilku se ztratí kdesi v nánosu šedé nijakosti, aby se zase vrátil s obstojnějším motivem. Ale netřeba to dramatizovat. Momenty na počkání jsou jistě zajímavější, než kdyby se v nich album topilo (to by mu neslušelo), nebo kdyby žádné nepřicházely (koš, vysypat koš).

Tohle je obyčejná procházka v dešti, toulání se horskou přírodou a když konečně vysvitne slunce, je dobré se na to jít také podívat. Cítím přirozenou radost, cítím Heidin volný krok, který hlásá pohodu a jistý druh bezstarostnosti, který se ve finále bohužel promítá do přínosu alba samotného. "Ghouleh" jako celek pobaví, polechtá, ale nezasáhne. A nejsem přesvědčen o tom, zda by při svých dispozicích vůbec nějak mohl. Je typickým příkladem nahrávky, která se po celou svou hrací dobu pohybuje na hraně. Ale i nuda může být někdy bezva... ba co víc, důležité je to, že se na Heidině tváři třpytí úsměv a o ten jde především.