Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Steve Von Till - Alone in a World of Wounds

Steve Von TillAlone in a World of Wounds

Monachos12.5.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: pc / mobil
VERDIKT: Steve Von Till na tomto albu pokračuje v hledání hlubšího spojení mezi člověkem a přírodou a snaží se zacelit rány na duši člověka i Matky Země.

Je to již 25 let, co Steve Von Till vytvořil debutové album svého sólového projektu, který nese jeho jméno. Pro lidi, kteří ho znali jako člena post-HC/metalové bestie Neurosis, to byl trochu šok. Přiznám se, že pro mě taky, ale jeho „deep folk“ jsem si poměrně rychle oblíbil a postupem let jsem dokonce začal tuto jeho hudebně-poetickou formu upřednostňovat před jeho domovskou kapelou. 


Alone in a World of Wounds jakožto nové album navazuje tam, kde předchozí No Wilderness Deep Enough skončilo, a zahajuje novou éru tvorby tohoto zádumčivého barda. Na prvních čtyřech albech byly hlavními složkami hudby kytara a jeho hlas. Zpěv zůstal, ale „kytarové časy“ jsou (zřejmě) pryč. Možná i vlivem jeho ambientního projektu Harvestman se ze Steva- písničkáře stal Steve- skladatel, kterému už k vyjádření hudebních nápadů nestačí jen kytara. Ke zhmotnění svých hypnotických elegií využívá kromě různých studiových mašinek a syntezátorů také malý orchestr. Kromě Steva se na nahrávání nového alba podílelo dalších 8 hudebníků. Steve však neodložil svou kytaru někam za skříň, kde na ni sedá prach. Na aktuálním opusu je přítomna ve své elektrické i akustické podobě. Nehraje sice zdaleka tak důležitou roli jako v minulosti, ale má zde své nezastupitelné místo. Dominantními nástroji na tomto albu jsou klavír, který obsluhuje sám Steve, a violoncello Brenta Arnolda. Z méně tradičních nástrojů bych zmínil především francouzský (lesní) roh, jeden z nejsmutnějších a zároveň nejmajestátnějších nástrojů. Přestože se objevuje pouze ve dvou skladbách, zanechává silný dojem, který ve vás zůstane ještě dlouho. 

 

Steve Von Till


Navzdory nástrojové pestrosti je to stále ten starý dobrý Steve. Hluboké, táhlé, zádumčivé melodie, strohý minimalismus a katarzní temnota plující po ambientních plochách. Nedávno jsem se setkal s uštěpačným komentářem, že Steve Von Till je „ten týpek, co už dvacet let hraje pořád stejnou písničku“. Svým způsobem je to pravda. Steve je konzistentní a autentický, protože jeho osobnost je vyzrálá a pevná jako skála. Výstřední a rebelské období hledání sebe sama už má dávno za sebou. Našel už sám sebe a je zakořeněný stejně hluboko jako staletý dub. Na druhou stranu bychom mu křivdili, kdybychom řekli, že se do omrzení opakuje a požírá sám sebe. Nejen jeho poslední dvě alba jsou důkazem, že chuť k hudebnímu experimentování a objevování nových zvukových prostorů je mu stále vlastní. To vše se děje na úzce ohraničené ploše minimalismu, a proto jeho hudba vyžaduje maximální soustředění a bdělou pozornost. Je to hudební meditace, transcendentální zvukový rituál, který zpomaluje dech i tep a mysl levituje v bezčasí. 


Steve Von Till je stále věrný svým folk/blues/country kořenům, i když už nejsou tak slyšitelné jako na jeho prvních albech. Alone in a World of Wounds není jen abstraktní symfonie, která se vznáší kdesi v nebeských výšinách, daleko od smyslového světa. Steve stále skládá písně, které zavánějí autentickou člověčinou a živočišnou mystikou přírody. Jeho hluboký, nedokonalý vokál dodává písním okouzlující zemitost. Steve si je vědom hranic svého hlasu a dokáže s ním pracovat velmi promyšleně, a přitom se nebojí prozkoumávat nové cesty, aniž by přepínal své síly. Příkladem toho je zdánlivě nevinné, ale odzbrojující emotivní „hmkání“ použité jako refrén ve skladbě Horizons Undone. Skladba The Dawning of the Day (Insomnia) zase poukazuje na to, že Steve je nejen hudebník, ale také básník, a tak v ní místo zpěvu slyšíme „jen“ jeho magický hlas recitující vlastní verše za působivého doprovodu klavíru a violoncella.

 

Samotný název alba byl inspirován citátem lesníka a environmentálního filozofa Aldo Leopolda z almanachu A Sand County Almanac: „...jedním z trestů za environmentální výchovu je, že člověk žije sám ve světě ran.“ Steve na tomto albu pokračuje v hledání hlubšího spojení mezi člověkem a matkou přírodou. Právě zde vyvěrá pramen spirituality a katarzního smutku, který se ladně vine jako had celým albem. V tomto kontextu se album Alone in a World of Wounds stává jakýmsi šamanským léčebným rituálem - psychedelickým zážitkem, který má zacelit rány na duši člověka i Matky Země.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky