Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V antickém Řecku byla Lykaia (řecky Λυκαία) starobylá slavnost s tajnými rituály, konaná na svazích Mount Lykaion (Vlčí hory), jednom z nejvyšších to vrcholů Arkádie. Tak praví wikipedie, kde si můžete přečíst další podrobnosti o této slavnosti, která prý probíhala každoročně, pravděpodobně začátkem května.

Lykaia je ale taky třetí deska kapely Soen, vydaná ne v květnu ale v únoru. Soen přinesli světu v roce 2012 debutní album Cognitive, všeobecně považované za nahrávku sice výbornou, ale až přespříliš ovlivněnou zvukem Tool. Nutno přiznat, že především díky strojově přesné rytmice a stavbě některých částí skladeb měli kritici poměrně lehkou práci a necítit za každým rohem odér Maynardovy kapely šlo skutečně těžko. Tohle dilema částečně vyřešilo album druhé, které pod názvem Tellurian vyšlo o dva roky později a které se postupně přiklánělo víc k písničkovější formě, odlehčenějšímu pojetí a zvuk Tool poměrně dost opustilo.

A opouštění jakoby se stalo leitmotivem i aktuální desky, protože nejen že Tool už (zdá se) definitivně vymizeli, ale současně se vypoklonkovala i část původní sestavy. Středobod Soen byla vždycky dvojice Martin Lopez (bicí) a Joel Ekelöf (zpěv), s níž to až do minulého alba táhl kytarista Kim Platbarzdis. Basáci se střídali jak na běžícím pásu a snad se nikdo neurazí, když napíšu, že nejraději jsem měl hru námezdního všudybyla Stevea DiGiorgia. Aktuálně tu máme třetího basáka v pořadí, nového kytaristu a pak klávesáka, který občas klapky mění za struny.

A s novými tvářemi tu máme i nový směr. Respektive ani ne tak nový, jako dál rozvíjený ten vyzkoušený na minulém albu. Soen zvolňují, ubírají na tvrdším, metalovějším zvuku a celkem často ... se propadají kamsi do snu. A tak je tu oproti původnímu dilematu být či nebýt Tool dilema další, a to jak se popasovat s aktuálními a bohužel i ospalejšími Soen.

Časy minulé nicméně zastoupeny jsou a není jich málo. Úvodní Sectarian, čtvrtá Opal a pak samozřejmě i části a fragmenty dalších kompozic odkazují ke kytarovějšímu a hutnějšímu zvuku a je to dobře. Stejně tak je třeba přiznat, že Soen jsou mistři silných refrénů, i když škodolibě by šlo poznamenat, že po tak slabých slokách je každý refrén dobrý. Právě v nich totiž kapela občas upadá do jakéhosi snění, skladatelské hibernace a těžko z nich vydolovat zajímavou hudební myšlenku.

Deska má téměř hodinu a často se nemůžu ubránit dojmu, že ty poměrně dlouhé skladby stačilo prostě učesat, proškrtat o vyloženě nudná místa, desku zkrátit na pěkných čtyřicet minut a bylo by to album jako fík. Takhle se mi na patro dost často dostavuje pocit, že se tady převaluje něco těžkopádného a velkého (typicky v Paragon), něco, co si samo šlape po štěstí.

Nové album Soen je prostě trochu někde jinde, než kde kapela před pěti lety začínala. Technika se na první poslech vytratila, DiGiorgiova basa je pryč úplně a Lopez hraje tak, aby zbytek kapely neubíjel. Což je na druhou stranu moc fajn. Zbytek ansámblu nevyčnívá, snad kromě charismatického pěvce Ekelöfa, který patří zaslouženě k © kapely. Soen jsou písničkovější, mají stále větší smysl pro gradaci a silné motivy v refrénech, ale čím dál víc se jim nedaří být silní napříč celou skladbou. Tam to vázne, usíná a to je určitě škoda.