Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Steve Von Till - If I Should Fall To The Field

Steve Von TillIf I Should Fall To The Field

Symptom31.12.2018
Zdroj: 1x 12" gramodeska (čirá)
Posloucháno na: Pro-Ject Debut III/Phono USB / Creative GigaWorks T40 / Koss UR40
VERDIKT: Na otázku, jestli i hudba může být oduševnělá, odpovídá Steve Von Till více než přesvědčivě a v duchu hesla "co na srdci, to na jazyku" předvádí velkou podívanou pro váš vnitřní zrak.

Každý muzikant loví své hudební perly z hloubek, které jsou mu vlastní a Steve Von Till dosáhne hodně hluboko. Činí tak autenticky a vlastní poctivou prací vrchovatě naplňuje svou druhou sólovou desku If I Should Fall To The Field. Abych byl férový, otevřeně přiznávám zaujatost protagonistou. Steve Von Till a jeho folk-rocková poloha je srdeční záležitost, která si mě získala svou prostou opravdovostí a zároveň silou, s jakou lze hudebně podat všechno to, co bere za srdce.

 

Ohýbání zvukových možností známé z pozdější tvorby pod pseudonymem Harvestman se na desce neprojevuje, děj se odehrává v rovině post-folkových standardů. Schéma skladeb o novátorství neusiluje. V případě dynamiky už to začíná být zajímavější, ale proměny jako od samotného Franze Kafky nečekejte. Intenzivnější party o sobě dají vědět větším důrazem a hlasitostí tak, jak to má být. Nejvýraznější impresí je spojení uhrančivého hlasu a zvukomalby do celku, ze kterého sálá ryzost. Při plném oddání se poslechu může člověk zažívat pocity splynutí s všehomírem jako při hluboké meditaci.

 

Na první dobrou mi utkvěla pětka This River, která hned zkraje nekompromisně rozčísne ovzduší ostrým zvukem banja. Postupně se nabalující hlas, bicí a housle nabudou v závěru skutečně monstrózních proporcí zhudebněné melancholie. Skromná trojka My Work Is Done učaruje barvou hlasu a ladným kytarovým podkresem. U hlasu bych se chvíli pozastavil, zpravidla zpěv vnímám spíše jako doplněk hudby, zatímco tady funguje jako další plnohodnotný nástroj. V hluší tónině podobné cellu přesně odměřuje ty milimetry, na kterých záleží. Zpěv dominuje i čtyřce Hallowed Ground, skladbě s téměř neznatelným, přesto hypnotickým podkresem, která jednoduchými aranžemi odkazuje k minimalistickému debutu As The Crow Flies (2000).

 

 

Dost bylo květomluvy, zaměřme se na fyzično. K vinylové edici od Svart Records žádné zásadní připomínky nemám. Nový design obalu obstaral Josh Graham prověřený dlouholetou spoluprácí s Neurosis. Revizím artworku sice moc nefandím, ale tohle vůbec není špatné. Gatefold se zaslepeným předním panelem je v lesklém provedení a uvnitř si přečtete všechny texty. Zadní panel ukrývá čirý vinyl solidní gramáže v papírovém obalu bez antistatické vložky. Download kupon není přítomen.

 

Číselného hodnocení se záměrně zdržím, protože z mého hlediska postrádá smysl. Kvalita nahrávky se odehrává mimo stupnici do sta bodů a říkám si, že povznést se nad běžnou klasifikaci je nesmírně osvobozující. Deska ve mně rozeznívá cosi prastarého, pro co těžko hledám slovní vyjádření; něco elementárního, co je společné všem lidem, jakýsi prazáklad bytí. Pro vyjádření existenčních myšlenek takového kalibru je folk-rock vhodně zvolená forma. V našem případě je podána s citem pro dokonalost a navíc durch und durch prosáklá životní zkušeností. Tentokrát se Steve Von Till skutečně vycajchloval.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky