Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Steven Wilson - The Harmony Codex

Steven WilsonThe Harmony Codex

Sarapis30.12.2024
Zdroj: CD
Posloucháno na: Yamaha player CDX-750E, repro Canton, sluchátka AKG K240, Koss the plug
VERDIKT: Steven Wilson je stále umělecky svobodný a když to dá svým stoupencům sežrat, je to hostina.

Uvést recenzi rok starého alba The Harmony Codex konstatováním, že Stevena Wilsona máme na Echoes rádi, není nic jiného než lehkovážné hazardování s křehkou trpělivostí čtenáře. Jak vidno, stejně jsem se tomu neubránil. Opakovat se nebo mluvit z cesty ale dneska vůbec nevadí, protože ať už bych tady vyplodil sebelepší referát, stejně by z nás dvou byl Wilson ten chytrej. Chytrej a oblíbenej. S armádou oddaných obhájců za zády. Nezávidím mu to, ale pozor, pod vrchním nátěrem obdivu se téměř vždy v tichosti rozpíná a smršťuje vrstva pragmaticky tvrdé kritiky, která sleduje každý krok a nic jí neunikne. Mít opravdu rád znamená dokázat se dívat zpříma do očí a mluvit upřímnou pravdu, někdy i bolavou. Mazat med kolem huby? To tak. Takže buď ve střehu, Wilsone!

 

Konfrontace s hlubšími sférami mé oddanosti nakonec nepřinesla albu žádné výrazné šrámy, ale je pravdou, že abych rozpoznal jeho skryté kvality, musel jsem přinejmenším zpočátku vystrčit hlavu přes okraj své komfortní zóny. Steven Wilson to nedělá svým stoupencům jednoduché, dokonce se nechal slyšet, že jeho záměrem bylo udělat nahrávku, v níž se posluchač ztratí. Ambiciózní dílo přesahující hodinu hracího času, různé žánrové obrátky, odbočky a experimenty - to jsou faktory, které mohou na cestě k porozumění rozhodit krok nebo nahlodat motivaci přinejmenším těm, pro které je progrocková stezka Porcupine Tree stále tou nejlepší trasou pro chvíle osobního volna. Nic zaručeného nemají ani ti ostatní, ale komu vyhovuje nastavený kurz posledních alb, zejména The Future Bites, ten je samozřejmě ve výhodě. Cítím zřetelnou návaznost na předcházející desku, na její atmosféru, elektronickou patinu i ohromující zvukové parametry. Co se děje dál a k čemu to všechno slouží, s tím už si musí každý poradit sám.

 

Pamatuji si první poslech, plný očekávání i obezřetnosti. Do křesla mě zatlačila titulní skladba. Minimalistický, pozvolna gradující instrumentální kolovrátek, kterému my žánrů neznalí neotesanci občas říkáme obecně ambient, je působivou ukázkou hravé zvukomalby, při které se krevní oběh mění na distribuční síť marmelády. Jako dokonalý protiklad se ukázala jiná instrumentálka Impossible Tightrope, která je pro změnu bohatá na zvraty a dynamické proměny. Méně magie, zato více temperamentu, i takový umí být progresivní rock. Všechno ostatní začalo vystupovat z mlhy s každým dalším zaostřením na subjekt. Některé skladby jsem přijal až s velkým odstupem, s Rock Bottom se peru pořád.

 

 

 

Pro album platí, že co skladba, to osobitý kus a samostatná jednotka (pominu-li repetici v závěru Staircase). Mění se nálada i forma a možná, že zpočátku je to matoucí a vysilující jako boj zahradníka s hromádkami hlíny. Jak už to u náročnějších projektů bývá, systém chodeb, které to všechno propojují je odhalen až po vytrvalejším proplachování a empirické zvídavosti. Album se začne až později jevit jako logicky vystavěný komplex, jehož dílčí prvky si nakonec nejsou tolik vzdálené. Ani starší tvorba nezůstane bez povšimnutí a paralely s ní přispívají k dojmu, že je to výhradně autor a jeho ego, kdo rozhodují o obsahu i způsobu vyjádření vlastních idejí. Z větší části to opravdu funguje. 

 

Wilsonova slabost pro soft rock zahoří ve What Life Brings podobně jako u 12 Things I Forgot, jen s tím rozdílem, že novější kus odhalí díky uhrančivé base a piánu svůj tísnivý podtón. Už zmiňovaná titulní skladba mě vlastně vrací hlouběji do historie až k temným konturám gradující Abandoner z Insurgentes a určité pojítko s minulostí nabízí i Rock Bottom, která dá neblaze vzpomenout na Pariah (To the Bone). Kvůli vlezlé naléhavosti zpěvačky Ninet Thayeb je to jediné bohužel tohoto alba. Být Wilsonem, poslal bych Ninet nejbližším vlakem na Kamčatku krmit medvědy (nic proti medvědům). Škoda, že zde dostala tolik prostoru, na druhou stranu při takovém množství hostů a spolupracovníků, kteří naposílali Wilsonovi své příspěvky do jeho garážového studia, je skoro zázrak, že se našla jen jedna osoba, která mi leze na nervy.

 

Více než rok od vydání je nahrávka stále svěží a přitažlivá. Řekl bych, že do mě vrostla stejně přirozeně, jako to dokázala ta nejlepší Wilsonova díla, ale stále se nemůžu zbavit pocitu, že jsem neotevřel všechna její zákoutí. Je to vymazlená sbírka, která demonstruje uměleckou svobodu a profesionální úroveň tvůrce, ale neméně přesvědčivě a pokorně přiznává i jeho slabosti a zlozvyky. 

 

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sollozzo / 1.1.25 11:20odpovědět

Kvalita jako vždy, ale i když se snažím mít jí rád, s odstupem si pouštím raději třeba H.C.E nebo Havrana. Uvidíme, jak se pochlapí v březnu s progresivní The Overview...

Jirka D. / 31.12.24 10:10odpovědět

Hudebně mě víc bavila deska minulá, The Future Bites mám asi raději, i když i tahle deska je výborná. Ale zvukově je to naprostá bomba.

Garmfrost / 30.12.24 17:17odpovědět

I po roce je to nádherná deska, kterou stále poslouchám s velkou chutí. Koncečně se Sarapis rozhoupal a krásně ji pro nás popsal. A že jsme mu už skoro nevěřili... Pro Wilsona máme na Echoes velkou slabost :)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky