Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Stíny Plamenů - Záře zápalných šňůr

Stíny PlamenůZáře zápalných šňůr

-krusty-7.10.2020
Zdroj: CD jewelbox
Posloucháno na: PC + mobil
VERDIKT: Už je můžeme nazvat klasiky. Tak tedy: klasici tuzemského blacku opět vyrážejí na další povedenou výpravu pod poklopy!

Morbivodovi čističi kanalizačního řádu opět útočí a já už ztrácím pojem o tom pokolikáté. Posedmé? Poosmé? Na rovinu říkám, že tvorbu (nadprodukci?) tuzemského black Devina Townsenda jednoduše nestíhám. A mám ji rád. Naše republika je plná příjemného black metalu, ale Stíny Plamenů stavím poslední dobou takřka nejvýše. V tomto militantním a stabilně dobrém blacku bylo vždy všechno v pořádku. Zejména v sypanicích jim to pěkně po mardukovsku cinká chladným kovovým kulometem jako nikomu u nás.

 

Po pěti letech je tu tedy máme zase – budou nám opět chutnat nebo je to o opakování, které je matkou moudrosti? Pojďme na to rychle, stručně a heslovitě.

 

 

Půlhodinka a sedm kousků je tak akorát.

 

Díky použití mateřského jazyka je pro mě jejich tvorba stále atraktivní. Rozumím jí.

Miluji „stadionové“ (rozuměj: zapamatovatelné, v pozitivním smyslu ikonické) frázování ve stínoplamenovském black metalu. I tady takové je. Třeba takové „záážeh!“ nebo „sběrač A se neodvažujte zkoušet!“ si nezadají s mým favoritem „mrtváá kóómóórá!“. Chytlavosti je třeba i v black metalu (vzhledem k názvu alba určitě).

 

Baví mne texty. Vlastně jako vždy. Díky nim se nejedná jen o bezhlavý nářez, ale jde o nářez „s příběhem“. Obraty jako „...dnes je den hloubení hrobů“ jsou prostě k sežrání. Stíny Plamenů nejsou jen kapela, ale je to i entita, nalézající se napůl v podzemí. A charisma si prostě nekoupíš - to buď máš nebo nemáš. Tady je, a je nedílnou součástí.

 

Album Záře zápalných šňůr je fortelně odehraný metal, kde každý plní svoji roli a ani jedna čtvrtina celku nekulhá. Muzikantsky skvělé. Nejlepší kousek? Možná Zátiší s plynem, možná Zážeh, možná něco úplně jiného. U prvně zmíněné položky se mi líbí úvodní kytarový riff. To je ta cesta. Každopádně atmosféru podzemí spolu s riffy nádherně dokreslují řídce (škoda!) užité industriální zvuky. Tady bych se nebál přitlačit na pilu.

 

Při naposlouchávání se mi stalo takové faux pax. A může za to nešvar poslouchání z mobilu během podvečerní vycházky za městem. Telefon mi nenačetl info o albu a ze skladeb se stalo cosi jako 01 Stopa1, která se nevímproč smíchala s jistým albem od Abigor. A tak si říkám, sakra, naši Plzeňáci nám sympaticky zprogresivněli... než jsem prozřel. Ale chvíli mi to tedy trvalo :-) A uvědomil jsem si, že bych trochu ne-tradice u Stínů přivítal. Ale nejsem si jist, zda by se potom nejednalo o úplně jinou kapelu.

 

 

S čím mám problém, je front cover. Chápu, jde spíše o relikvii než o obraz. Chápu i tu autenticitu (jde o desku, do které autor pouze otíral štětec), ale z estetického hlediska je to letos bod mínus. Recenze je subjektivní názor, takže takhle to mám. Booklet je stylový, archaický a tak nějak k podzemnímu blacku asi patří.

 

Když na papíře podtrhneme účet, vychází nám z toho stále solidní black made in Plzeň, který má smysl poslouchat. Vlajka nadprůměru vlaje dále.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Bhut / 12.10.20 14:04odpovědět

souhlas takřka do puntíku

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky