Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Stone Temple Pilots - High Rise (EP)

Stone Temple PilotsHigh Rise (EP)

Jirka D.10.11.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: PC / Evolve Blues R222
VERDIKT: Pětice skladeb představuje STP s novým vokalistou, ale nadějí do budoucna příliš neslibuje. Album postrádá dobré a zajímavé nápady, převládá řemeslná kvalita a chybí odvaha podpořit Benningtonův příchod svěžím přístupem.

Návrat na scénu californské party Stone Temple Pilots v roce 2008 patřil k těm povedenějším a vyústění se stejnojmennou desku o dva roky později dávalo nemalé naděje na světlé zítřky. Na zmíněnou desku se pilotům podařilo dostat tolik energie a dobré pohody, že jen málokoho by v té chvíli napadlo, že o tři roky později bude všechno jinak.

 

Na začátku letošního roku byl mediálně oznámen odchod Scotta Weilanda (mimochodem první personální výměna od založení kapely), chvíli se vydávala prohlášení kdo koho vlastně odešel a kdo smí a nesmí používat název Stone Temple Pilots, až vše vyústilo v angažování zpěváka Linkin Park, Chestera Benningtona, zbylými členy a lehkou úpravu názvu kapely, kterou jsem si v titulku recenze dovolil opomenout. Na tuto obměnu na čelním postu lze nahlížet z mnoha úhlů, z nichž ani jeden se nezdá být nekonfliktní pro určitou skupinu fanoušků, a jakoby si kapela byla této lehké kontroverze vědoma, velmi záhy se prezentuje deskou krátké stopáže.

 

Předně je třeba si přiznat, že na vydaném materiálu STP s novým vokalistou neexperimentují, drží se svého (u „Tomorrow“ bych řekl až příliš), sází na jistotu pěti rockových písniček klasického schématu a kromě hutnějšího (samozřejmě dost komprimovaného) zvuku ničím zvlášť nezaujmou. Líbí se mi kytarová práce, velmi slušné jsou baskytarové linky, ale postrádám slušný nápad, který by „High Rise“ v mých očích posunul dál než jen na opatrnickou zkoušku fanouškovské odezvy.

 

Jednoduše písničkový a rytmicky přímočarý otvírák „Out of time“ byl vypuštěn ještě před vydáním vlastního EP a hned zde se nabízí první otázka: proč právě tahle skladba se stala pilotním singlem? Kromě toho, že je o něco hlasitější než ty ostatní, na ní není vůbec nic zajímavého. Snad jen škodolibost při sledování Benningtona v rytmicky zcela odlišném zápřahu, než na jaký je zvyklý z domovské kapely, dodává skladbě pikantnosti, ale tím výčet zajímavostí končí. Nahlíženo z tohoto pohledu mě pak vůbec nepřekvapuje, že pomalejších a táhlejších písních „Some on the inside“, „Cry cry“ a „Tomorrow“ mi Bennington přijde přirozenější a semknutější s kapelou, což z těch skladeb sice nedělá žádné unikáty, ale odpadá lehce trapný pocit z úvodu desky, ve kterém se kompoziční nemohoucnost maskuje zvýšeným volume.

 

Během poslechu jsem si vzpomněl na Audioslave, poskládání kapely mi přišlo obdobné a jakási souvislost by tu možná byla. Ve srovnání s touto kapelou mám u aktuálních STP pocit, že nový start nijak slavně nedopadl, těch 16 minut je pryč rychle a následky jsou minimální.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

David Kasík / 10.11.13 13:47odpovědět

Chesterův projev mi neseděl nikdy a ve spojení se STP to platí dvojnásob, nicméně jako zajímavý pokus to beru. Jen doufám, že zůstane u toho pokusu...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky