Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Už dávno jsem záležitost jménem Dimension F3H považoval za vyřízenou, ale najednou je vše jinak. Po dlouhých devíti letech se kapela vzepjala a nahrála své třetí album. Její mechanické ústrojí málem zůstalo ležet ladem, ale ve skutečnosti potřebovalo jen delší pobyt v servisu, aby naprogramovalo nový software a inovovalo celý proces, který léta strnule dřímal v režimu spánku. K fázi obnovení bych pouze dodal, že původně čtveřice je dnes trojicí, neb tlučmistr Nasreten tři měsíce před vydáním novinky dobubnoval. Mám ale za to, že samotnému nahrávacímu procesu byl ještě přítomen.

Dřívější tvorba Dimension F3H inklinovala k mixu elektro metalu a tehdejším pozůstatkům black metalu, k čemuž Morfeova minulost v Limbonic Art zdatně vybízela. Kapela se prezentovala jako slušná odpověď na tehdejší snažení Covenant (později The Kovenant), Pain nebo v jistém smyslu i Samael. Čerpala z podobných zdrojů, ale zároveň si zachovávala svou důstojnost, která se z druhé strany poměrně hrdě hlásila k ozvěnám klasického heavy metalu. Tak dnes vzdáleně vidím poselství debutu Reaping the World Winds. Na ten po čtyřech letech návazalo druhé album Does the Pain Excite You?, které stavělo na podobných prvcích jako prvotina, ale snaha posunout výraz dál byla zřejmá. Celkově jsem ale pořád dával přednost výše zmíněným interpretům, jednoduše proto, že mi přišli výživnější. Dimension F3H jsem bral jako kapelu, kterou se čas od času sluší vyslechnout, ale která nikdy nepatřila k mým top favoritům pro průlet noční oblohou.

Hodně naznačí první dvě skladby, které se zbytku alba trochu straní v tom, že poukazují na starou dobrou thrashovou školu a dokonce dávají vale elektronickým hrátkám s atmosférou. Na ty se dostane až od skladby třetí a jsou plnohodnotně využívány i po zbytek alba. Ojedinělým kouskem nového mechanismu je čtvrtá skladba Technogoat, která svým šlapavě elektronickým naturelem stále stojí na hrdých metalových hodnotách, ale svou zhuštěností je zvukově jinde, než další songy. Ty jsou o poznání melodičtější, a ve vší strojovosti, hravější. Titulní věc zas v jistém směru může připomenout germánsky přesné riffování Rammstein (ani užitá elektronika není příliš vzdálená), ale Morfues má přeci jen jedovatější vokál, než Lindemann a už vůbec se nebojí jej různě prohánět zkreslením všemožných mašinek. A hlavně, tohle je vážně poctivý metal! A nakonec bych mohl zmínit svou favoritku The Dreaming platící za vzornou reprezentantku nového alba. Jako thrashově nařezaná skladba, která se nebojí melodií ani chytlavého klávesového motivu, na to má plné právo. Možná trochu tuctovka, ale působivá. Přesně jako celé album.

I přes zjevné přitvrzení kapela nadále sympatizuje se symfonickým doprovodem, protože minulost, ta se úplně vymazat nedá. Jejich stroj není jen kusem plechu, ale tvor, který je schopný se nadechnout, dětsky si vyhrát a který má v programu i pár vyhlídkových letů do universa. Přítomnost kapely je tedy možné brát i jako spojení dřívější záliby v pohybu vesmírem s kosmickým prachem ve vlasech a dnešní, o poznání těžší a strojírenskou krví načichlou, produkcí. Pocitově ovšem s celkovým důrazem na položku číslo dvě.

Ač si nemyslím, že je This Mechanical World albem, které by lámalo rekordy co do originality a lomcovalo se mnou dnem i nocí, tak jsem se současnou tváří kapely spokojen. Rozhodla se pro další krok na své cestě a se ctí jej zvládla. Jak už jsem psal výše: možná trochu tuctovka, ale působivá. A když už nic, tak může nové album Dimension F3H sloužit jako vhodná varianta pro ty, kteří podobně jako já považují aktuální rozpoložení Pain za pouhý tanečně metalový blábol.