Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Straight Hate - Black Sheep Parade

Straight HateBlack Sheep Parade

Jirka D.2.9.2020
Zdroj: CD v jewel case v papírovém přebalu (# DP/035CD) // promo od agentury Heavision
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / BOWERS & WILKINS 705 S1
VERDIKT: Čistý průplach hlavy bez postranních myšlenek a ambicí na cokoliv dalšího. Proč ne.

Polská kapela Straight Hate v mém případě patří k řeholím, kterými si člověk občas musí projít, když chce dělat to, co dělá - tedy psát o muzice. Jejich loňské dlouhohrající album Black Sheep Parade (dosaď si 29 minut) došlo bez pozvání i bez varování, ale pokud tento příběh většinou končí nějakou ne zrovna symbiózou, tak v tomhle případě to bude částečně jinak. Minimálně teda v tom, že jejich muzika mi dala vzpomenout na dobu, kdy mi podobná produkce šmakovala, a to především naživo. Vytřepat hlavu, trochu si zahrozit, zmoct půl basy piv, postupku panáků a pak potupně vrhnout. Je to dávno.

 

Tenhle kvartet hraje grindcore pro mě starého střihu se silným základem v death metalu, řekněme švédského, hodně rozchrastěného střihu (zmiňme Napalm Death, Rotten Sound nebo Nasum). Naprostá většina skladeb se drží mezi jednou a dvěma minutami a přiblížení se třem minutám (cca tři případy) je vzácné a lze jej považovat za bezprecedentní kompoziční snahu. Jinak se jede na dlouholeté jistoty, na prověřené postupy jak na bicí, tak na kytaru a všechny momenty na desce vám budou důvěrně známé, blízké a budete z nich cítit teplo domácího krbu. Výhodou samozřejmě bude to, že deska se vám velmi rychle dostane pod kůži, nevýhodou pak samozřejmě pocit, že Straight Hate z tohoto rozstřelu vychází jako muzikanti bez invence a vlastního ksichtu.

 

 

Ke cti kapely budiž uvedeno, že téměř celá stopáž alba ubíhá svižně a bez škobrtání, byť výjimky se samozřejmě najdou. Minimálně poslední skladba, nejdelší věc na desce (3 minuty), je nastavená kaše a kapelu ukazuje v poněkud slabší chvilce. Ono by to šlo vlastně zjednodušit v tom duchu, že kdykoliv se kapela pokusí o nějaký delší kus, ztroskotá (zkuste tápání v Insurance Policy). Naštěstí se o to nepokouší často a většina skladeb jede jednoduše v tanečním rytmu, čehož doklad zkuste dvojku Meaningless Thrash nebo čtverku Fuck Divisions. V téhle pozici jsou Straight Hate doma a šlape jim to neskutečně dobře, byť po dohrání desky v hlavě nezůstává vůbec nic - ani dobrý pocit, ani pachuť spáleniny. Vrátím se k úplnému úvodu a myšlence, že něco podobného si umím představit především živě, protože na domácí poslech zásadně chybí argumenty.

 

Závěrem dnešního krátkého psaní dodám snad jen tolik, že Black Sheep Parade vyšlo v pěkné edici na CD (obrázek máte ZDE), včetně papírového přebalu a v grafické úpravě, která vyniká minimálně přehledností a vyhýbá se žánrovým klišé. Což je moc fajn. Naopak zvuk se soudobým klišé nevyhnul a jeho totální přehulenost je v duchu hesla, že když nejsme lepší než ti druzí, tak je zkusíme aspoň přeřvat. A to už tak fajn není.

 

Straight Hate band


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky