Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S novou deskou Straight to na úplném začátku bylo jako s hromadou dalších. V mailu přistál link, tady a tam si ji stáhněte, poslechněte a pokud možno něco napište. Denně takových mailů čtu dost. Postoupit do dalšího kola se podaří jen několika málo z nich, přičemž přibližovat důvody uděleného KO hned v předkvalifikaci snad není třeba. Už samotný akt postupu je proto informace, kterou je třeba brát vážně.

Straight jsou z Jihlavy a hrají bratru 14 let. Potkali jsme se kdysi na velkomeziříčském Fajt Festu a dost možná i v místním Rock Depu, i když na rovinu přiznávám, že rozsah mých vzpomínek se rovná nule. S albem „V očích tma“ proto začínáme s čistým stolem, bez předsudků a bez znalostí čehokoliv a kohokoliv. Navíc pokud jde o ty předsudky, tak si hned v úvodu uveďme žánrový rozstřel, který balancuje mezi rap metalem a hardcorem. Pro tradičního metalistu smrtelná kombinace, takže předsudky skutečně stranou.

Po nové desce Straight by se měli pídit především fanoušci domácích kapel typu Hazydecay, Locomotive či Status Praesents a pak fanoušci razantní muziky s drajvem a energií obecně. Asi bych se neodvážil tvrdit, že „V očích tma“ je deskou nadžánrovou a bez problémů přístupnou všem, ale rozhodně má ambice opustit čistě rap metalovou základnu a zaujmout napříč metalovým světem. Kapele se povedlo vytvořit kolekci výborně poskládaných a našlápnutých skladeb se zdravým metalovým fundamentem a energií, která by mohla být srozumitelná bez ohledu na žánrové preference.

Nástavbou hudební složky jsou samozřejmě vokály, které hrají v případě této kapely a této nahrávky obzvlášť důležitou roli, a které patrně budou trnem v oku ortodoxnějším fanouškům (ovšem zcela zbytečně). Přece jen rap obecně a třeba i hip hopová vsuvka I Gotta Go nebudou pro každého. Osobně se nijak netajím postojem zcela opačným (ostatně vyrůstal jsem na kapelách jako Rage Against The Machine), ale hlavně dodávám, že právě vokální stopy jsou na tomto albu udělány skutečně výborně, navíc podpořené srozumitelnými a svým způsobem povedenými texty. V nich se sice neobjevuje nic nového (orientace na sociálně a politicky kritická témata snad nikoho nepřekvapí), ale jsou napsané a mezi dva vokalisty rozdělené způsobem, jaký se nejen v naší zemičce nevidí každý den.

Další skutečně zdařilou záležitostí jsou kytarové stopy, které byly vlastně tím prvním (zpočátku zcela podvědomým) impulzem, proč mě album zaujalo. Pravda je taková, že v mnoha místech lze dohledat jasnou inspiraci u raných Papa Roach (prakticky u první desky, pak to s nima šlo do háje), ke které si přidejme celkový nádech takových Limp Bizkit nebo hodně nasraných Crazy Town, kteří jsou přirozeně trochu víc piánko. Prapočátky klidně hledejme v americkém nu metalu nebo NY hardcoru, je to jedno, a i když jde svým způsobem o muziku s dvěma křížky na čele, v podání Straight zní svěže a poslouchatelně i v roce 2015. Ani to není úplná samozřejmost.

Potěšitelný je i zvukový rámec desky, který nepřipouští myšlenky na podzemí a nízký rozpočet, i když pravda je ta, že i s nízkým rozpočtem lze dneska dělat divy. Tím samozřejmě nemyslím, že lze očekávat zvuk světových parametrů s monstr produkcí, ale dosažený výsledek není rozhodně na ostudu, právě naopak. Evergreenem je pak poněkud přehnaná a z mého pohledu zbytečná limitace a komprese, která je ovšem v duchu současných obyčejů a s tím asi nenaděláme nic. Grafickou stránku desky odbudu stručným sdělením, že podobné výstupy grafických editorů bez jakékoliv myšlenky se mi nelíbí. Tečka.

Z celkového pohledu pro mě představuje tahle deska jedno z největších překvapení domácí produkce letoška. Můžeme v tom škodolibě vidět celkově slabý rok, kdy zakopnout o doborou domácí desku v podstatě nejde, ale třeba taky momentální formu Straight, která je podle mého soudu skvělá. Inspirační zdroje jsou zřejmé, žánr dvacet let starý, ale navzdory tomu zní tohle album velmi svěže a životaschopně i v polovině druhé desetiletky.