Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Strange Feelings - One More Last Day

Strange FeelingsOne More Last Day

Michal Z18.4.2013
Zdroj: CD (promo)
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Domácí standardní sbírka písní thrashmetalového podhoubí, z kterých tuzemák táhne na hony daleko. Jeho pach se snaží smýt progresivní přístup, prozatím nesmělého vyznění. Album etalonově demonstruje, jak moc nestíháme chytit samotný chvost pelotonu světového metalu.

Tu a tam nakouknu pod duchnu tuzemskému undergroundu thrashmetalového ražení v naději na nález hodnotného sběratelského počinu. Chtěl tomu asi osud, jemuž jsem šel v ústrety a setkal se premiérově s již letitým pražským souborem Strange Feelings. Tito pánové první otisk do hudebních encyklopedií provedli roku 2008 řadovým albem „Fractality“. Za čtyři roky by mohla uzrát fůra nápadů a silných písní. Je tomu tak na druhém počinu „One More Last Day“? Naložila kapela něco nadstandartního, nebo se stále jede zdejší polňačkou hand made malotraktorem s nevábným nákladem? Podaří se kapele vlámat se do širšího (alespoň) tuzemského povědomí?

 

Nebudu našlapovat kolem nejslabšího článku celé nahrávky. Nepovedený prvek v řetězci spatřuji u nevýrazného vokalisty Jakuba Trnavského. Beru, že hošani to dělají z radosti a lásky ke kovové surovině, po zaměstnání, odstrkují rodiny, přítelkyně, povinnosti, ale tak špatný vokál by zasloužil lehké školení, alespoň pro frázování. Tady bych očekával skutečně nebezpečnou napilovanou patronu s charismatem, když ne s patřičně pestrým výrazovým fondem. Dokud se frézují ostré špony, jsem relativně v klidu, ale jakmile se začne vokalista snažit o melodie, dojem padá na zem. Bohužel v mezičase Jakub Strange Feelings opustil, a tak tato zmínka o chabém zpěvu bude předposlední v této recenzi. Pojedu dále v negativech, konkrétně využití kláves. Tak amatérské zapojení klapek, navíc využívajících šíleně archaických rejstříků, mě zaráží a kladu si jedinou otázku: proč? Tu v podkresu skladby, jindy v krátkých instrumentálních předělech, které album nikam neposunují. Album místo aby ničilo, chce dělat něco víc, hudebníci by rádi hráli komplikovaněji a pašují do skladeb nadějnou melodiku, ale nedaří se dosáhnout komplexní dotaženosti.

 

Album provází standardní sound pro český underground. Komponistům nemohu odepřít snahu o pestrost, což je hlavní deviza, spolu s kytarovou hrou a slušnou rytmikou. Thrash metal na albu je kombinací německého vlivu s vlnou zpoza Atlantiku, na což se snaží přišroubovat vlastní náměty. Občas se přistihnu, že mě některé složitěji strukturované skladby strhávají na vlastní stranu. Kytarová práce zvedá prach mého zájmu o kapelu; není tak útočná, jak by se dalo předjímat, snaží se vyprávět příběh a skladbami nás družně provést. Tu a tam posluchače potěší technická vsuvka, pojící na sebe závan osobitého přístupu. Dalším kladem je nadějné navozování posmutnělých nálad. Bohužel se s nimi nedaří hlouběji pracovat a nějak je smysluplně rozvinout. Skladby nemají sílu, ani energii, vystoupat s posluchačem ze svých přízemních sfér k vyšším prožitkům.

 

Poslech alba nepřináší tolik útrap, jak může vyznění recenze napovídat. Jistě, jedná se obligátní počin domácí provenience se všemi typickými neduhy. Nadějné skladby s progresivnějším přístupem sráží především vokál. Kdo má rád thrash metal, ten svoji dávku hudby vydoluje, drobné vady nepustí přes práh a hudbu užije. To se mi občas povedlo, ale pod českým praporem pluje vícero kvalitnějších souborů, ze stejné kategorie např. Spreading Dread. Strange Feelings by neměli otálet a najít novice k mikrofonu, který bude mít předpoklady pomoci kapele se posunout o nějaký krůček vpřed. S ohledem na pracovitost kapely jsem nyní zachvácen mírnou skepsí, zda se to vůbec kdy podaří.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky